Narutův příběh

2. část - Nejlepší přítel

S Kuramou jsme se stali nejlepšími přáteli. Často si povídáme. Občas i celou noc.

Je velmi dobrý splečník, nikdy s ním není nuda a vždy si máme o čem povídat.

Jistěže, jako každý bijuu, i on má své temné stránky. Když se mu něco nelíbí, dá to ihned patřičně najevo.

Nejhorší je to tehdy, když se naštve.

Stalo se to během minulé mise.

Byli jsme ubytovaní v hotelu. Právě jsem se chystal, že půjdu spát a najednou jsem zdola uslyšel hlasitý rozhovor cizích ninjů. Bavili se o bijuu.

Ta slova Kuramu velmi ranila.

Pamatuji si je až doteď. Velmi jasně. Každé slovo i intenzitu hlasu, jakou bylo vysloveno každé jedno písmeno.

"...nejraši bych všechny bijuu vyvraždil. Na co nám vlasně jsou a proč vůbec existují?! Jenom ničí naše vesnice a šíří strach a bolest."

"Přesně tak," přitakal druhý, "a Kyuubiho bych zabil hned jako prvního."

"Na to bysme ale neměli. Ten bastard...dokázal ho zastavit jenom Shodai Hokage. Nikdo jiný není tak silný, aby to dokázal." řekl třetí.

"Rikoudo Sennin musel mít v té době, kdy rozděloval Juubiho na devět částí, řádně pomotanou kebuli. Stařík...celému světu nadělal akorát problémy a nic z toho! Byl to pořádný idi*t," rozčiloval se první.

Víc už Kurama nevydržel a jeho chakra se na mě ocitla tak z nenadání, jako jsem se ocitl o patro níž u neznámých ninjů.

Nemohl jsem nic dělat. Moje tělo patřilo jemu.

Netrvalo dlouho a přeměnil se do svojí úplné formy devítiocasého.

"To, že mluvíte takhle o mně mě nezajímá. Ale nikdo, nikdo nebude říkat tohle o Rikudovi!" křičel.

Sennina měl opravdu rád. Považoval ho za svého vlastního otce. Bylo naprosto logické, že takto zareagoval. Nic jsem mu nevyčítal.

Ninjové se na něho nevěřícně podívali a v očích měli strach a zděšení. Nebyli schopní říct ani slovo.

Nezabil je. Kurama nebyl vrah.

Odběhnul odtamtud a když se uklidnil, tělo bylo opět moje. A zbytek noci jsem tenkrát prospal v lese na stromě.

Spacák jsem si posunul co nejdál od Yamata a co nejblíže k senseiovi. Zítřejší mise bude velmi náročná. Musím se pořádně vyspat. Po celém dni běhání jsem byl pořádně vyčerpaný.

Jdeme až do Amegakure. Po Nagatově smrti tam nemá kdo dělat pořádek, a tak se tam začalo zdržovat pár ninjů třídy S.

Tsunade-baa-chan vybrala kapitána Yamata, Kakashi-senseie, Saie, Sakuru, Hinatu a mě.

"Naruto," řekl Yamato hrubým hlasem.

Nechtěl jsem se k němu otočit, ale můj krk mě jaksi neposlouchal.

Ta děsivá tvář najednou, "Dobrou noc."

"D-d-dobrou," hlas se mi třásl.

Po tomto určitě dobrá nebude, dattebayo!

Lehl sjem si, ale nemohl jsem usnout. Oba dva si odfukovali, ale já se pořád převracel z jednoho boku na druhý. Zkusil jsem spát i na zádech a na břiše, ale nic. Postavil jsem se tedy a vyšel jsem ven. Sedl jsem si na dřevěnou terasu.

'Pěkně tě vyděsil.' uchechtával se.

'Nevyděsil! Nebojím se jeho strašidelného ksichtu!'

'Ale ano.'

'Ne!'

'Naruto, znám tě...'

'Okej, přiznávám. Trochu...'

'Já jsem to věděl!' Aby to Kurama zdůraznil, ještě si dupl. Chvilku bylo ticho.

'Naruto, chci si přečíst Icha-Icha.' Přerušil mě ze zamyšlení. 'Musí to být opravdu velmi dobrá kniha, když ji Kakashi tolik čte.'

'Víš co to znamená, když to napsal Ero-sennin, že?!' V jaho úšklebku mu byly vidět všechny zuby a pomalu kýval hlavou nahoru a dolu.

'Kuramo! Právě jsem v tobě objevil úchylnou stránku!' Naoko jsem se pohoršoval, ale ve skutečnosti mě to nesmírně bavilo.

'To to budu muset číst i já....' povzdechl jsem si. Přemýšlel jsem, jak řeknu senseiovi, že si chci půjčit jaho poklady.

'Prosíííím,' škemral.

'Dobře,' věděl jsem, že nemá smysl se s ním hádat. Stejně by vyhrál. 'Až se vrátíme do Konohy.'

"Naruto-kun," ozval se za mnou jemný hlas.

"Hinato!" Bleskově jsem se postavil, "co tady děláš?"

"No...nemohla jsem usnout, tak jsem šla na čerstvý vzduch..." Teď bylo venku příjemně. Už moc nefoukalo.

"Já taky. Pojď a sedni si ke mně," ukázal jsem rukou kousek od místa, kde jsem ještě před chvílí seděl.

Začervenala se, ale přisedla si. "Smál si se. Stalo se něco vtipného?" zeptala se.

"Uhmmm..." Podrbal jsem se na hlavě, "jen jsem si povídal s Kyuubim," teď jsem byl jako paprika já. Naštěstí se neptala na důvod. Nezvládl bych takhle narychlo improvizovat. Herecký talent vážně nemám.

Dlouho jsme si tam jen tak povídali. Najednou se před námi z oblaku kouře objevil klon Katsuyu.

"Mám pro vás naléhavou zprávu od Tsunade-sama!" Odfukovala. Jak může slimák lapat po dechu?!

"Bee, Killer Bee...zajali ho! Hachibi je zajatý!" Kurama zavrčel a mně se zatajil dech.

"Kdy se to stalo?!" Ocitl jsem se najednou na nohách.

"Před dvěma dny. Než se ta zpráva dostala k Tsunade-sama-" Věděl jsem, že pro Beeho už není možnost záchrany. Gyuki už je součástí Juubiho. Začal jsem se třást. Ne od strachu. Na ten jsem neměl ani pomyšlení. Tohle byl hněv. Zuřivost ovládla celé moje tělo. Aby sem ji ovládl, zaťal jsem dlaně do pěstí, až mi zbělaly kloubky.

"Jak...jak se mohl nechat porazit takovým..."

"Naruto-kun," Hinata mě zezadu objala. Její ruce se spojily na mém břiše. Svoje ruce jsem položil na ty její.

Katsuyu pokračovala, "Tsunade-sama chce, aby si se vrátil do vesnice. Jsi posledním žijícím jinchuurikim."

"Pomstím se. Všechny pomstím. Ten bastard Tobi zemře! Zabiju ho!" křičel jsem na celé kolo.

Kurama nade mnou na chviličku přebral kontrolu a z mojich útrob se prodral ven jeho řev.

"Naruto-kun," Hinata mě stále objímala, "uklidni se, prosím!"

"Přísahám. Kurama a já ho zabijeme bolestivou smrtí!"

"Nedělej to! Prosím, drž se od něho dál!" Na zádech jsem ucítil něco mokrého. Otočil jsem hlavu dozadu. Hinatě stékaly po tvářích slzy. Přivinul jsem si ji.

"Neplač," řekl jsem co nejklidnějším hlasem. Jak rychle ta zuřivost přišla, tak i odešla. Jsem poslední. Už to nezměním.

"Mě nedostane tak snadno. Slibuji."

----------

Tááákže druhá část za mnou >.<

Doufám,že jste si pěkně početli!

Podle toho jak to mám připravené, tak asi nakonec bude těch částí víc...asi 12 (*vypadá to, že jsem se trochu rozepsala*) ^.^

Budu ráda za každý komentář a hlas, který zanecháte ;)