Narutův příběh

12. část - Konečné rozhodnutí

"Hinato," bylo brzy ráno. V noci jsem přežil muka. Divím se, že jsem dokázal zůstat potichu, "dnes přijdu pozdě. Jdu se Saiem na misi." políbil jsem ji. Ještě ležela v posteli.
"Ale dneska má Sasuke narozeniny!" Prosadila se a zahleděla se na mě. Pleskl jsem si na čelo. Jak jsem mohl na něco takového zapomenout?!
"Pospíším si, abych to stihl nazpátek." usmál jsem se. Zhoršuje se to. Ta chakra mi začíná ničit mozkové buňky. Nebyla to první věc, na kterou jsem zapomněl. V poslední době se mi to stalo víckrát. A vymlouvat se na víc práce nemůžu, protože jí mám pořád stejně.
Cestou jsem zašel i do synova pokoje. Dnes mu je šest let, to znamená, že za chvíli půjde na ninja akademii. Určitě bude nesilnější. S Itachim jsou nejlepší kamarádi. Často spolu tráví svůj volný čas. I dnes k nám přijde.

Se Saiem jsem šel na misi dobrovolně. Už dlouho jsem si neužil pořádný boj. Při všem tom papírování a vybavování jsem toho moc nestíhal. A když jsem se už k něčemu záživnějšímu dostal, vždy to skončilo diplomaticky, protože nikdo nechtěl bojovat s jinchuurikim. Tentokrát jsem se rozhodl, že využiji Henge no jutsu.

"Ninjové z Konohagakure," zamračil se jejich vůdce, "jen dva?" odfrknul si, "Hokage vám musí hodně věřit." Tito shinobi nikde neměli znak svojí vesnice. Bylo jich asi deset a plnili podobnou funkci jako kdysi Akatsuki. Zabíjeli pro peníze, unášeli pro potěšení. Nemají žádné trvalé sídlo. Phybují se tam, kde právě mají kšefty. A už měsíc znepříjemňovali život Ohnivé zemi.
"Saii," podíval jsem se na svojeho společníka, "chci zahřívací kolo," začal jsem se rozcvičovat s úšklebkem na tváři. Juubi zrovna nemusel boje, tak se jen otočil a zavřel oko se slovy, že jde relaxovat, "zůstaň v pohotovosti." Sai se vzdálil a otevřel si knihu. Zahlédl jsem její název a začervenal jsem se. Tuším, že se nám tady rodí nivý Ero-sennin.

Rozběhl jsem se na ně bez použití Sennin módu, rinneganu a sil jinchuurikiho. Cítil jsem se výborně. Dva jsem složil jedinou ranou. Ostatní se začali trochu bát. Proč neprovětrat svoje schopnosti? Teď už nemůžou utéct. Zrušil jsem Henge. Všichni se zarazili.
"Ho-Hokage." Aktivoval jsem rinnegan. Nikdo už nechtěl útočit.
"Shinra Tensei," odhodilo je to několik metrů.
"Fuuton: Soyokaze," z mých rukou se uvolnily dva proudy větru. Neměl je zabít, ale jen odhodit ješte dál. Chtěl jsem vyzkoušet i další elementy. Počkal jsem než si oddychnou a zaútočí i oni. Takhle to byla moc velká nuda. Shurikenům a kunaiům jsem se lehko vyhl. Už byli velmi blízko. Chystal jsem se na další shinru. A znovu se objevila bolest. Znovu ve špatný čas na nesprávném místě. Zvuky okolo mě se slévaly dohromady a pohyby protivníků byly jen šmouhou. Couval jsem dozadu a podrazil jsem si vlastní nohy. Jinou bolest než tu způsobenou Juubim jsem nevnímal, viděl jsem však, jak se do mně opakovaně zapichují jejich zbraně. Najednou se u nich objevila jiná šmouha. Sai. Štěstí, že je tu se mnou. Zavřel jsem oči a přemýšlel nad časem, který ještě budu muset strávit na tomto světě. Bude to hodně dlouho. Nechci dát Sasukemu tohle břemeno příliš brzy.

Je mi jen dvacetčtyři roků, ale cítím se jako bezmocný stařec. Minimálně teď.
"Naruto..." zjevil se nade mnou, "Naruto!" zatřásl se mnou. Jako kdyby jeho hlas přicházel z pod vody..."Naruto!" V jeho očích jsem viděl paniku. Díval se okolo sebe a občas odrazil útok.
Tentokrát jsem neupadl do bezvědomí. Viděl jsem, jak je všechny porazil, jak si mě vzal na záda a běží do vesnice. Moje zranění, která možná i byla vážná, mě netrápila ani maličko. Juubi je vyléčí jako nic. Stále jsem myslel na Sasukeho oslavu. Jak se tam můžu ukázat v takovémhle stavu? Sai se určitě bude stresovat a cpát mě do nemocnice. Nechci mu pokazit oslavu.

Po cestě bolest polevila.
"Saii," Zašeptal jsem mu do ucha, "potřebuju pauzu." Hned zastavil. Starostlivě mě opřel o strom. Už jsem viděl i slyšel celkem normálně. Ani rány tak moc nekrvácely.
"Naruto, co se stalo?" zeptal se mě, zatímco mi obvazoval ruku.
Vymyslel jsem si, že mě příšerně rozbolela hlava. Nevěřil mi.
"No nic," uzavřel jsem, "už je hodně hodin. Za chvíli to začne." usmál jsem se. I Sai byl pozvaný. Rozběhli jsme se. Zranění se mi mezitím úplně vyléčila.