Narutův příběh

3. část - Překvapení na cestě

..."Mě nedostane tak snadno. Slibuji." Dlaní jsem pohladil Hinatu po tváři.
Upřela na mě svoje levandulové oči. Naše tváře byly od sebe jen několik centimetrů.
"Naruto musíš se okamžitě vrátit do Konohy." Oznamoval slimák. Oba dva, Kurama i já, jsme z hloubi srdce prahli po pomstě. Oba jsme si uvědomovali, že bysme se neměli dát tak lehko vyprovokovat. Tobi si určitě přál, aby jsme jednali neuváženě a s horkou hlavou. Byli bysme snadnou kořistí.
"Vrátíme se zítra. Vzkaž to prosím Tsunade-baa-chan." Zmizela s dalším oblakem kouře. Klesl jsem na kolena.
"N-Naruto! Jsi v pořádku?" Strachovala se o mě. Přikývl jsem, "Jdu to říct ostatním." otočila se na patách a odběhla do domu. Osaměl jsem.
'Všechny nás chytil!' Zavrčel Kurama. 'Co si vlastně myslí?!' Odfrknul si.
'Nás nedostane,' řekl jsem, jako bych byl v tranzu, 'přísahám, dattebayo!'
Najednou jsem uslyšel dupot čtyřech párů bosých noh. Celý tým se valil ke mně. Připadalo mi to jako zemětřesení. V momentálním rozpoložení, ve kterém jsem byl, bych zacítil i nejslabší vánek. Zasekli se ve dveřích, ale nakonec se dostali z domu ven a shlukli se okolo mě.
Musel jsem je tisíckrát ujišťovat, že nepodniknu nic nerozvážného a zítra půjdu do Konohy.
Nakonec jsem usnul a už mi ani nevadil kapitán Yamato. Vytvořil okolo mě dřevěnou ohradu. To, že nic neudělám mi velmi nevěřili, a tak se alespoň pojistili. Svět si nemůže dovolit ztratit Kyuubiho jinchuurikiho.
Druhý den jsme vyrazili domů. Gyuki a Kurama byli takoví přátelé jako já se Sakurou nebo se Sasukem, i když v jeho případě je to diskutabilní. On mě z nějakého nejasného důvodu nenáviděl.
"Je Kyuubi v pořádku?" Zeptal se cestou Kakashi-sensei.
"Kurama," Opravil jsem ho. Usmál se. "je trochu vykolejený, ale nějak to zvládne."

Dlouho jsem přemýšlel na tím, jak být silnější. Od té doby, co mi Itachi dal jednoho z jeho havranů... Uvažuji nad tím, že bych získal rinnegan. Jenže už nežije nikdo, kdo by mi mohl říct, jak na to. Nagato je mrtvý. Tobiho nepočítám. Ale vím, že ty oči mohu získat.

"Hinato," Byl už večer. Ještě jeden den a už budeme v Konoze. Seděla na střeše a dívala se na hvězdy. Šel jsem za ní. Ani nevím, jak mě to napadlo vyškrábat se sem. Když mě uviděla, začervenala se a odvrátila hlavu. Přišel jsem k ní, sedl si za jejími zády a objal jsem ji zezadu. Pootočila ke mně hlavu. Ani jsem se na ni nemusel podívat. Byla celá červená. Naše tváře se k sobě přiblížily a rty se spojily. Už delší dobu jsem ji nebral jako kamarádku. Nevím, kdy přesně se moje pocity k ní změnily, ale asi to přišlo postupně.
"Naruto...kun," vzdychla.
"Yare yare, mladá láska!" Zaslechli jsme upištěný hlas. Nepatřil nikomu z našeho týmu. Snad to není... Odtrhl jsem od ní rty a očima hledal zdroj hlasu.
"Tady! Tady jsem!" Postava v černém plášti s červenými obláčky a oranžovou maskou na tváři přistála přímo před námi a mávala okolo sebe rukama, aby na sebe upozornila.
"Tobi!" Jeho jméno jsem vyplivl jako nadávku. Automaticky jsem si chytil břicho. Kurama se začal dožadovat pomsty za ostatní bijuu.
'Uklidni se!' Snažil jsem se ho zadržet, ale on jako by zdivočel. V očích měl šílený výraz bažící po krvi toho muže. 'Kuramo!'
'Ne...tentokrát ne... Já ho...zabiju!' Řval. Okolo mojeho těla se začala tvořit oranžová chakra. Odskočil jsem od Hinaty. Nechtěl jsem jí ublížit.
'Kuramo!' Zakřičel jsem. Byl jako v tranzu.
"Tuším, že víš co od tebe chci, Uzumaki Naruto." Tobi už mluvil normálním hlasem.
'Prosím! Uklidni se! Takhle nás dostane mávnutím ruky!'
Trochu se sklidnil. 'Dobře, ale potom mě vypustíš naplno.' Dělal si podmínky. Přikývl jsem.
"Běž pro ostatní." Zakřičel jsem na ní.
"To je zbytečné. Jsou v mojem genjutsu." Utrousil. Zavrčel jsem, rozběhl jsem se proti němu a po cestě jsem vytvořil rasengan. Předpokládal jsem, že skrz něj projde. Vytvořil jsem nějaké klony, aby jsem získal možnost nastřádat přírodní energii na sennin mód.
"Naruto," Hinata měla aktivovaný byakugan. "má enormní množství chakry."
"Já vím." Podařilo se mi aktivoat sennin mód. Otevřel jsem oči. Vytvořil jsem velké množství klonů. Polovička na něj házela výbušné kunaie a druhá tvořila Rasenshuriken. Hodil jsem je na něj a Hinatu jsem před výbuchem ochránil vlastním tělem.
"Hinato, prosím, běž teď pryč. Daleko odtud," políbil jsem ji, "vypustím Kuramu." Odpověděl jsem na její nevyslovenou otázku. Objala mě.
"Pomůžu ti." Podívala se mi do očí.
"Ne. Nedopustím, aby ti tenhle bastard ublížil." Zašeptal jsem.
"Tak dobře. Ale slib mi, že se vrátíš." Věnovala mi naléhavý pohled.
"Slibuji. Přísahám, že Kyuubiho nedostane." Ještě jednou jsem ji políbil a potom odběhla.

----------

Jsem vám všem velice vděčná na vaše komentáře a hlasy! Vždy mě každý opravdu moc potěší.
Zdá se mi, že to pokaždé píšu delší a delší :D prostě nikdy nejsem schopná najít ten správný konec, aby to nevypadalo divně :)
Tak veselý a šťastný den a zase příští neděli ;)