Narutův příběh

11. část - Dítě na cestě

Ráno jsem se vzbudil. Hinata ještě spala. Políbil jsem ji na čelo, přikryl ji - její peřina ležela na zemi, oblékl jsem se a šel jsem do práce. Myslel jsem, že být Hokage bude zábava. Ale zatím jsou to jen samé papírovačky a nevýslovná nuda. Každý nepřítel si rozmyslí, jestli na Konohu zaútočí, když jsem tu já. Otráveně jsem povzdechl.
'Hej, Naruto,' oslovil mě na cestě do práce. Nemluvili jsme spolu od našeho včerejšího rozhovoru, 'gratuluju.'
'Děkuji,' odpověděl jsem.
'Co se ti stalo? Dnes ráno jsi nějaký nevrlý,' zajímal se.
Neřeknu mu, jak ho nenávidím za to, že bude takovouhle bolest způsobovat i našemu dítěti. A navíc, on za to nemůže, 'Jen jsem se špatně vyspal,' zalhal jsem a vytáhl falešný úsměv.
Celý zbytek dne byla nuda.

Uběhl měsíc. Měsíc plný lásky. Pokáždé jsem pospíchal z práce, abych stihl koupit v obchodě Ino kytici květin pro Hinatu. Teda ne že bych to do té doby nedělal, ale teď jsem jí dával květiny každý den. U nás doma to vonělo jako na rokvetlé louce.
"Naruto!" skočila na mě Hinata, když jsem otevřel dveře, "Kakashimu a Sakuře se narodil syn!"
"Ano, ano, vím to," objal jsem ji, "pojmenovali ho Itachi." usmál jsem se.
"Opravdu?" povzdychla si.
Ubažovali jsme nad jménem našeho děťátka a dohodli se, že jestli to bude chlapeček, tak se bude jmenovat Sasuke na počest člověka, který položil za Konohu a za mě svůj život. Holčičí jméno...to jsme se nemohli rozhodnout. Ale nakonec...máme ještě hodně času.

O čyři dny později jsme šli Sakuru a Itachiho navštívit do nemocnice.
"Sakura-chan," zamával jsem jí od dvěří.
"Naruto, Hinato," přivítala nás.
"Jak se daří?" zeptal jsem se jí. Hinata zatím šla k malé postýlce s šedovlasým kojencem Itachim. Díky bohu že nezdědil růžovou po mámě.
"Už je to lepší," usmála se a zkusila se posadit, ale zaskuhrala bolestí, tak radši zůstala ve své původní poloze.
"Bolelo to hodně?" zeptala se moje manželka.
Růžovovlasá se jen ušklíbla, "Ne" uchechtl a se, "samozřejmě, že ano. Kdyby tam se mnou nebyl Kakashi, nevím, co bych dělala." nasucho jsem polknul. Doufám, že má sensei obě ruce v pořádku. Nechtěl bych, aby mi někdo jako Sakura mačkal ruce.
"Nesu ten čaj!" ozval se z chodby jeho hlas. Chytil jsem Hinatu za ruku. Za chvíli se objevil v místnosti. Byl v pořádku. Juubi se zasmál.

Několik následujících měsíců uplynulo tak rychle, jako mizí rohlíky v obchodě. Donut jsem ji jít do nemocnice už týden před termínem, a dobře jsem udělal, protože jen pár hodin po tom, co jsem ji tam odvedl, za mnou přišel posel, že moje manželka začala rodit. Všechny věci jsem nechal na Shizune a běžel za ní. Hned jak jsem vešel, vtáhli mě do pokoje s Hinatou. Uklidňoval jsem ji.

Narodil se nám syn. Sasuke. Měl tmavé vlasy a modré oči. Ještě štěstí, že mi Kakashi poradil, co dělat když vám rodí manželka. Jinak bych asi úplně spanikařil.
Jak jsem vycházel ven z pokoje, zachvátila mě bolest, která překonala všechny předchozí. Svezl jsem se na zem a křičel v agónii.
"Naruto!" zakřičela Hinata. Okamžitě mě obklíčili lékařští ninjové. Proč...proč se to muselo stát zrovna tady a zrovna teď?! Nemohlo to počkat, až budu v kanceláři? I tak...tělo mě nebolelo už pořádně dlouho. Měsíc. Normálně bolest přichází v rozmezí od dvou do třech týdnů. Cítil jsem každou buňku ve svém těle. Od konce prstů na nohou až po kořínky vlasů.
"Hokage-sama!" začali mě zbírat ze země. Mají se starat o Hinatu, ne o mně! Chtěl jsem jim to říct, ale nešlo to.
'Naruto!' křičel na mně Juubi a snažil se ještě zmenšit svojí chakru, i když to bylo nemožné.
Tohle...tohle mám dopustit, aby se stalo mojemu synovi? Aby trpěl stejně jako já? Aby křičel v agónii kvůli nesnesitelné bolesti, při které bude mít pocit, že se mu tělo rozpadá na malé, malilinké kousíčky? Ne. Musím něco vymyslet. Musím. Tohle nedovolím. Přijdu na tové řešení, které splní Juubiho prosbu, abych ho znovu nerozdělil na devět částí a zároveň už nikdo nikdy nebude muset být jeho jinchuurikim.
Zdvihli mě do vzuchu a nesli mě. Netušil jsem kam. Ztratil jsem vědomí. Ještě před tím jsem se podíval na její zarmoucenou tvář.

Problaral jsem se ve světlém nemocničním pokoji. Znovu sjem se cítil svěle. Posadil jsem se a porozhlédl se okolo sebe. Nebyl jsem sám.
"Hinato!" vyletělo ze mně. Seděla v křesle u mojí postele. Musí ležet! Postavil jsem se na chladnou dlažbu, vzal ji do náručí a uložil tam, kde jsem byl před chvílí já. Probrala se.
"Naruto..." svrašitla tvář.
"Proč jsi přišla? Teď musíš ležet, dattebayo. Před..." Zasekl jsem se. kolik hodin, nebo dní jsem byl mimo? "Kdy se narodil Sasuke?"
"Před třemi dny." chytila mě za ruku. Tři dny...ještě se mi nestalo, že bych odpadl a ješte ke všemu na takovou dobu. Zhoršuje se to. Možná mi zbývá ješte méně času, než jsem si myslel. Možná se nedoziju ani tolika, jako Rikudo Sennin.
"Jak se cítíš? A co Sasuke?" Zeptal jsem se jí rychle.
"Oba jsme v nejlepším pořádku. Ale co ty?"
"Výborně." zakřenil jsem se a poškrábal si hlavu.
"Nevědí co ti je..." Ulevilo se mi. Zdá se, že následky způsobené tím, že jsem Juubiho jinchuuriki se nedají tak snadno odhalit.
"Kde je Sasuke?" zeptal jsem se jí po chvíli.
"V mojem pokoji," podívala se na mě svýma očima barvy levandule, "odešla jsem odtamtud před chvilku. Spal." vysvětlila mi. Uvědomil jsem si, že jsem ho ješte ani nedržel v náručí.
"Vezmu tě tam." vzal jsem ji na ruce.
"Naruto!" začala se vzpouzet, "Měl bys odpočívat a ne mě nosit!"
"Jsem Juubiho jinchuuriki. Léčím se rychle." To byla pravda. Jednou jsem se pořezal nožem, když jsem krájel chléb a do pěti minut nezůstalo po ráně ani stopy. "Jsem v pořádku. Opravdu. Vlastně potom plánuju jít zpátky do kanceláře." usmál jsem se na ni.
"Neměl bys to přehánět..."

Držet svého syna bylo něco úžasného. Byl ješte tak maličký...Jednoho dne, jestli se mu taky podaří probudit rinnegan, bude pátým Rikudo Seninnem. A možná bude ješte silnější, než jsem já.

Jenom jednou jsem byl nucen použít sílu Juubiho...když na nás zaútočily všechny vesnice. Ostatní Kagové nesnesli, že jediný jinchuuriki na světě je Hokagem v Konoze. Tehdy jsem se do jeho formy proměnil poprvé v životě. Sasukemu byly dva roky.
Mizukage, Tsuchikage, Raikage a Kazekage shromáždili obrovskou armádu ninjů. Nechtěl jsem zabíjet, ale musel jsem ochránit svůj lid. Neměl jsem na výběr, tak jsem se přeměnil nejdřív do formy s jedním ocasem, ale útočili dál. Zastavit je v postupu je dokázala až devítiocasá forma. Postavili se proti mně všichni čtyři kagové. Porazil jsem je jako nic. Nevím jak je mohlo napadnout, že by mohli zvítězit. Odešli se stažených ocasem. Věděl jsem, že to jednou přijde, ale nečekal jsem to tak brzy.

Moje bolest byla stále silnější. Nedokázal jsem se Hinatě podívat do očí bez pocitu viny za osud našeho syna. Juubi je nesmrtelný. On je stvořitel celého světa a nezanikne, doku bude tento svět existovat. Přemýšlel jsem nad tolika plány, nápady, řešeními...zůstal jen jeden, který jsem nikdy nechtěl, aby se musel uskutečnit.
Jinchuuriki budou i nadále trpět.

----------

Konečně už máme veškeré zkouškové ve škole za sebou  ;)
Postupně se pomalu blížím ke konci, ale už mám vymyšlené něco navíc :D uvidíme jestli se mi to pak bude chtít ještě pokračovat a taky hodně záleží na vás. Příští kapitola bude nejspíš poslední.
Mějte se, dattebanne! :3