Já se bojím..
,,Otevřených prostorů" řekla Carol
Pohled Carol
,,Nejsem agorafobik*, spíš introvert. Nemluvím s cizími lidmi. Většinou se ve mně objeví obavy. Nechci být ve velkých místnostech s hodně lidmi" vysvětlila jsem.
,,Netušil jsem, že takováhle fóbie existuje" podivil se Richie. ,,Není to přímo fóbie, jen zvýšený strach" vysvětlila Natall Richiemu.
,,Kdy jsi zjistila, že se toho bojíš?" Zeptal se Mike. Já jsem se koukla na Natall. Věděla to.
,,T-ty v-víš, p-proč se t-toh-ho bo-bojí, v-viď?" Zeptal se Bill Natall. Ona jen kývla.
Chvíli bylo ticho. Nechtěla jsem o tom moc mluvit. Nakonec jsem se ale odhodlala.
Natall na mně koukala. Všichni na mně koukali. Byli připraveni mně poslouchat.
Začala jsem tedy vyprávět.
,,No, bylo mi asi 5 let, žila jsem se svou mamkou. Máma se s tátou rozvedla. Mlátil ji, ale někdy i mně.
Byl to alkoholik.
Měla jsem střídavou péči. Jednoho dne, kdy mně táta dával zpět mamce, byl jiný. Choval se jinak. A já měla obrovský fialový flek na obličeji. K mámě jsem se vracela jen na nějakou chvíli. Měla jsem teď být delší dobu u něj.
S mámou jsem si hrála a.. prostě dělala normální věci co dělají pětileté děti.
Jednou mně ale začal tížit jeden sen. V tom snu jsem byla v obrovské.. možná i nekonečné chodbě. Nechtěla jsem tam být.
Byla tam spousta lidí, dokonce jsem viděla i svoji mámu.. bohužel i otce. Máma byla na zemi stočená v klubíčku a vykašlávala krev. Byl u ní i doktor, ale nikdo se o ní nezajímal. Všem byla úplně jedno.
Proběhla jsem k ní a začala jsem na ni mluvit. Nereagovala na mně.
V té chodbě bylo snad milion dveří. Hledala jsem příjmení svého táty.
Běžela jsem po té chodbě stále dál a dál. Dostala jsem se až do míst, kde nebylo žadné světlo ani jediný člověk.
Slyšela jsem něco za sebou.
Hlas.
Byl mi až nepříjemně povědomý.
Otec.
Šeptal něco do stylu "Běž nahoru za maminkou!!" Bylo mi pět, takže jsem to samosebou nechápala.
Už vím, co tím myslel..
V tu chvíli jsem se vzbudila.
Hledala jsem mámu snad po celém domě.
Nikde nebyla.
Nevím, jak se mi to povedlo, ale v hlavě jsem měla instinkt, že musím najít mámu ať to stojí co to stojí.
Zamířila jsem za tátou.
Stěhoval se do nového paneláku. Cestu jsem neznala.
Nemám tušení, jak jsem tam nakonec trefila, ale byla jsem tam. A co nevidím..
Obrovskou, dalo by se říct až nekonečnou chodbu. Přesně jako ve snu.
Máma, tma, hlas otce.
Nevím jak, ale povedlo se mi odtamtud utéct.
Běžela jsem za babičkou z máminé strany. Byl to jediný příbuzný, kterému jsem věřila. Abych to shrnula.. máma umřela, otec skončil u soudu a já jsem byla u babičky. A ona.. si jen tak umře.
Byla stará, nemocná a měla málo peněz a i přes to si mně vzala.
Zemřela a já skončila v děcáku. Ale ne sama.." domluvila jsem a podívala jsem se na Natall.
Tekly mi slzy. Všichni mně objali. Měla jsem pocit jakobych byla bez energie a každý z nich se mi snažil dát trochu té své.
,,A co Natall. Ona taky přece skončila v děcáku. Co ona?'' Zeptal se Ben. Vzpomněla jsem si na její příběh, tak jsem řekla ,,Naty? Když já jsem jim to řekla, neměla bys to udělat taky?" Zeptala jsem se skoro neslyšně.
Chtěla jsem, ať to slyší jen ona.
,,Dobrá" řekla a začala povídat. (AU: příběh Natall je v 11 kapitole, tak si to kdyžtak přečtěte😉)
Svůj příběh dořekla a my pak ještě chvíli kecali a potom jsme všichni jeli domů.
*- Agorafobie je fóbie z otevřených prostorů
Lidi, sorry, tahle kapitola je snad poslední, která je věnovaná jejich minulosti. Jinak jsme moc rády, že tenhle příběh čtete a moc si toho vážíme. :*
-Creepykarol & NatliFilip
ČTEŠ
IT Ve vylepšeném vydání
Fanfiction!UKONČENO! Ví někdo z vás, jaký je to pocit prožít celé své dětství v děcáku? Carol Erin Williamsová a Natall Mia Loinová to ví až moc dobře. Společně s jejich dlouholetou kamarádkou Ellie jsou všechny fanynky hororů, hlavně hororu IT. Mají přečten...
