~♡♡♡~
Ve škole Marcus seděl ve své lavici a koukal se z okna. Lehce se mračil a neměl náladu se s někým bavit.
,,Marcusi," zavolala na něj dívka - přesněji Veronica. Stoupla si k jeho lavici a usmívala se. Marcus ji však ignoroval. ,,Marcusi, Martinus se ještě nepřevlíkl, tak jsem to místo něj přinesla tobě," cpala k němu veškeré papíry.
,,Aha," řekl Marcus bez zájmu, vytrhl jí papíry z ruky a dále jí nevěnoval pozornost.
,,No, je všechno v pořádku?" zeptala se Veronica staroslivě. Věděla, že něco v pořádku opravdu není.
Marcus svůj pohled namířil na ni. Tvářil se nechápavě a tak nadzvedl obočí.
,,Poslední dobou nejsi ve formě," usmála se Veronica. Marcus si ji prohlížel a sám i uznal, že docela ujde. Měla na sobě bíle tričko a modré kraťasy, ostatně jako on. Začínal přeci jen tělocvik. ,,Poznám to na tobě na první pohled," sklopila pohled dolů. ,,...protože tě mám ráda," šeptla. Marcus to však slyšel.
,,Ale no tak," odfrkl si posměšně a dál se díval z okna. Lavici měl totiž u okna a jemu to tak vyhovovalo. ,,Takové věci říkáš pořád?" zeptal se Marcus naštvaně. ,,Měla by ses přes to přenést a vzdát to se mnou," zvedl se a šel na chodbu.
Veronica stále stála u jeho lavice. Byla zklamaná a smutná zároveň. Ten fakt jí trhal srdce, že ji Marcus nechce. V očích se jí tvořily slzy, rukou si je sestřela a těžce se nadechla.
,,Marcusi!" zakřičel Martinus šťastně, když na chodbě potkal své dvojče. ,,Předala ti Veronica ty tvé poznámky?" zeptal se s jiskrama v očích. ,,Ohromně díky, zachránily mě!" prozradil s nevadnoucím úsměvem na tváři. Marcus ho znechuceně pozoroval.
,,Jo..." špitl Marcus a odvrátil zrak.
,,Martinusi!" zvolali kluci, kteří stáli u okna. Hřálo je přes okno sluníčko a škodolibě se smáli. ,,V tom obleku máš hezký zadek," rozesmáli se, zatímco Martinus padl na kolena a hanbou se propadal do země.
Marcus neměl náladu na tohle, sundal si svůj bílý plášť a přehodil ho přes Martinuse. Starší je vraždil pohledem, když se smáli tak zákeřně.
Veronica najednou slyšela ten smích a tak šla na chodbu. Stoupla si vedle Marcuse a sledovala situaci.
,,Nemusíš se kvůli tomu tak vzrušovat, není to nic, co bychom neviděli už dřív," vysvětlil jeden, když zkoušel popadnout dech. ,,Je to jen vtípek, jasný?" Marcus na to zareagoval tak, že ho chytil za límeček bílého trička, tím měli skoro obličeje u sebe.
,,Zklapni!" zařval na něj Marcus, až se ten dotyčný polekal. Ostatní na chodbě jen vydávali zvuky údivu.
,,Co to do tebe vjelo? Možná jste dvojčta, ale tohle je opravdu daleko za normálem," řekl podrážděně onen kluk, co byl pod Marcusovo stiskem.
Marcusovi už dávno ruply nervy, dal mu pěstí do obličeje a chlapec spadl na ledovou zem. Všichni kolem pištěli, až bylo možné, že se na to podívá ředitelka.
,,Marcusi!" zařval Martinus na zemi, když viděl, jak se k němu přibližuje další. Marcus se prostě otočil a napodobil to, co předtím. Tohle ale nedopadlo tak, že by kluk odpadnul, měl dostatečnou sílu a oplácel Marcusovi facky.
Prostě nastala bitka na chodbě. Martinus furt řval na Marcuse, aby toho nechal, ale stejnak to bylo jen zbytečný.
Mladší se zvedl ze země a stoupl si k Veronice. Hlavu si složil do dlaní, když nad ním vyhrál ten agresivní. Marcus ležel na zemi a chytal se za hlavu.
Marcus se zvedl a prostě šel. Šel pryč od nich, ale nebyl sám. Hned za ním běžel i Martinus.
,,Marcusi!" vykřikl, chytil ho za krátký rukáv trička, ale Marcus ho odstrčil. Martinus stál na místě a pozoroval Marcuse, jak se oddaluje.
,,Marcusiii!" vykřikla Veronica, rozeběhla se za ním a chytla ho za ruku. Šli spolu.
Martinus nechápal to, že Veronicu nechává a jeho odhazuje.
~♡♡♡~
Nenávidím Martinuse v téhle story. Fakt ho nemusím
Příjde mi jak strašná citlivka, co se jen vtírá
~Locika💙
