Já a ty.
Já a ty a dalších milión lidí, kteří nás nezajímají, protože jeden existujeme pro druhého.
Šli jsme do Vida centra.
Byla tam ještě i tvá nevlastní sestra, která je zároveň i má nejlepší kamarádka.
Někam odběhla a zůstali jsme tam jen my.
My a dalších milión lidí.
Řekl jsi, že se za všechno omlouváš.
Že to bylo nedorozumění.
I když jsem byla z té události rozmrzelá, odpustila jsem ti.
I přesto co jsi mi provedl jsem o tobě mluvila hezky a zlobila bych se, kdyby někdo špinil tvé jméno.
I když říkali, že jsi píčus a kokot, tak jsi i přesto můj píčus, kterého mám ráda i dnes i zítra i vždycky.
"Moc se ti omlouvám, co se stalo, bylo to nedorozumění a tamta nestála ani za vteřinu mého života.
Já si uvědomil, jak jsi podstatná část mého života, která mě nesměla minout a já to chci navrátit zpět."
Já na tebe jen koukala a měla jsem na krajíčku.
Objala jsem tě.
"Už tě nikdy nepustím." Zamumlala jsem do tvé modré mikiny, kterou jsi vždycky nosil.
--
~teď už v té zatracené realitě~
Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že nemám hlavu zavrtanou v tvé mikině.
Chvilku přemýšlím.
Byl to jen sen.
Ještě dvě následující minuty se uklidňuji a rozdýchávám tu onu krutou pravdu.
Začnu tiše plakat.
