Jediné světlo lampy osvětluje celou tmou zahalenou místnost.
Sedím pod lampou celá zabalená v dece. Je mi strašná zima, ale ona tam stála jen v šatech.
Bílých šatech.
"Už je to tak." Položil jsi mi ruku na čelo.
Já jsem se ani neobtěžovala tu hlavu otočit. Jen jsem s ní zakroutila a pořád se na ni dívala.
Jak je odporná.
Sice jsem s ní v životě neprohodila ani slovo, ale už z pomyšlení na ni, se mi vařila krev v žilách.
Co jen dělám špatně?
Je to snad váha?
Vzhled?
Chování?
Vše jsem změnila.
Vlasy ostříhala, lepší oblečení začala navlékat, make-up míchala, na anorexii se přidala, tak co je špatně?
"Nejspíš tvoje existence." Usmála se jako měsíc v hnoji a ty ses vedle ní objevil. Snad i myšlenky mi četla?
Tak jsem se tedy rozhodla vám popřát vše do toho života.
Nejspíš měla žába pravdu.
--
