Kráčím dlouhou školní chodbou.
Všude kolem je ticho.
Nejspíš i proto, že je noc a zde by už nikdo neměl být.
Nemám strach.
Prostě jen co si to uvědomím, popadnu deštník a mizím po schodech pryč.
Avšak?
Někdo potřel schody něčím kluzkým.
První schod a já jsem uklouzla.
Všechno, jako bych to viděla ve zpomaleném záběru. Má mysl si to očividně vychutnávala.
Vykřikla jsem, čímž jsem protla hrobové ticho.
Omylem však při pádu ze schodů upustila deštník, který se mi následně zabodl do oka, a já jsem na něj celou svou vahou spadla, což způsobilo hlubší díru v mé hlavě hrotem deštníku.
Vše je to pozorovala že třetího pohledu, takže jsem mohla vidět i to, jak se ve své vlastní kaluži krve zmítám v křečích, bolestech a naposledy prudce cukám končetinami, jakoby se snažily hrát na klavír.
--
