zatracená realita
Svačinová přestávka.
Bavím se. Nebo alespoň na pohled ostatních.
Ty by jsi byl šťastný, kdyby jsi za jejich zády viděl jeho jak se s ní drží za ruce, smějí se a kráčí si oba bok po boku chodbou?
Kdyby to tak bylo jen v mé hlavě, byl to jen sen.
Avšak mi došlo, že jsem byla vcelku zaslepena. Nebo...
nevím, doteď nevím jak to mám brát.
Den ve škole končil. Šla jsem ke své skříňce, nahlédla do ní, zda se nic nezměnilo, zavřela a za nimi stál vcelku pohledný kluk.
I přestože se mnou chodí do jedné třídy už osm let, mrká na mě pokaždé když se na mě podívá v hodině, dokud nepřišli další lidi z jiných škol, měl zájem si se mnou neustále sedat na obědě, obětuje své drahocenné vteřiny za rozhovor se mnou o filozofii, či jeho problémech, či o tom jak se mám já.
"Ahoj, jak se máš dnes?" Promluvil na mě s úsměvem, i přestože měl ještě další tři hodiny vyučování a dva a půl hodiny tréninku, který ho nudí.
"Dnes... oranžově s modrýmy fleky." Odpověděla jsem s úsměvem, i přestože jsem se cítila opravdu příšerně. (tedy jak jsem řekla, - oranžově s modrými fleky)
Usmál se, ale bylo vidět, že skrývá smutek.
"A ty?" Zeptala jsem se, protože smutek neuměl nikdy moc skrývat.
"Dej mi stupnici."
"Žlutá až tmavě modrá."
"Tmavě modrá." Vyhrkl ze sebe, jen co jsem to dořekla, aniž by pomyslel i na barvy mezi nimi.
"Pročpak?" Zadívala jsem se na něj.
Rozešel se k oknu, za kterým silně pršelo a světla ve škole nebyla rozsvícená, takže to tvořilo nádhernou atmosféru.
"Přátelé, kterým jsem věřil mě zradili."
Podíval se smutně z okna.
"A ty už jiné nemáš co?" Podívala jsem se na něj se smutným pochopením.
On je vlastně... dá se říct takový šprt, který je všemi opovrhován, kvůli svému perfekcionistickému, skeptickému a prostě šprťáckému chování.
"No mám ještě pár přátel, ale ze třídy už jen některé." Snažil se si nepřiznat, že už na něj prostě nikdo nezbyl.
Já jsem chápavě pokývala hlavou, pořád se dívajíc z okna stejně jako on.
"Některé." Zdůraznil znova a podíval se na mě.
"Jo aha, já vlastně ne." Zasmála jsem se nad tím.
"Ne, tak jsem to nemyslel, ty jsi moje úžasná kamarádka." Začal se okamžitě omlouvat, přičemž se začervenal.
"Ale myslím,.. třeba Eve."
"Eve? A co ti udělala?"
"No... nevím. Je mi prostě nesympatická." Zašklebil se při pomyšlení na ni.
"A jak tě zradili?"
"Prostě... tak." Bylo vidět, že o tom nedokáže mluvit, protože ho to nejspíš pravdu ranilo.
"Ah." Vydala jsem ze sebe chápavě.
Začalo mu zvonit na hodinu.
Musela jsem se tedy posbírat k odchodu, jelikož jsem sebou táhla aktovku, složky a spoustu obrazů.
"Nechceš s tím pomoct?" Zeptal se, i když mu ubýval čas.
"Ne, to je v klidu." Sbírala jsem se rychleji, aby nezmeškal hodinu a já odchod.
Když v tom se mi to všechno rozsypalo.
"Tak já ti pomůžu." Pomohl mi sesbírat složky, co jsem nestihla sesbírat, než se sklonil.
"Tak díky." Usmála jsem se na něj.
"Za nic. Tak zítra." Zamával na mě a sprintoval do třídy.
"Zítra." Řekla jsem, i když už byl někde pryč.
--
