Zase jsem nemohla spát.Už v tý nemocnici hniju moc dlouho.Nelíbí se mi to.Už chci domů.Doktor mi oznámil,že má šance na vyléčení je 1 ku 1000000.Při té zprávě jsem se zhroutila.Už nemůžu takhle dál.Při představě,že navždy zůstanu na invalidném vozíku,vázaná na jiné lidi,kteří se stejně potom na mě vykašlou je mi zle.Už to se mnou je tak zlé,že ani nedokáží těma nohama hýbat.Dříc jsem to svedla,ale teď ne.Doufám,že tomu řidiči,který mě srazil mu nafasujou dlouho let ve vězení.Zákony této doby jsou mizerné,takže se asi za pár měsíců bude běhat po svobodě a mezitím já budu přivázaná na invalidním vozíku a budu ho pronásledovat po zbytek mého života,ikdyž vím že ho nikdy nedoženu,jen zmenším jeho náskok.Dost už bylo budoucnosti jdeme na realitu...
- ,Je to vážnější než jsme čekali,vypadá to,že zůstanete na invalidném vozíku.Doufejme,že jenom dočasně'
Při těch slovech mě začali pálit oči,zvedal se mi žaludek a srdce jsem měla až v krku.Seslzami v očích jsem koukala před sebe do zdi.
- ,Asi by si teď chtěla být sama,že?'
Přikývla jsem.Ten doktor opravdu nemá city.Za ty dny co tu jsem už mě pěkně štval,ikdyž mi měl pomoci.No nic pokračuji dál.Jen jsem tam tak seděla a koukala před sebe do zdi.Nemohla jsem tomu uvěřit.Věděla jsem že to špatně skončí,ale ne až tak špatně.Po pár minutách jsem uslyšela zaklepání na dveře.Hmm no skvělý zase mě určitě jde ten doktor kontrolovat jestli si náhodou neřežu žíly přes rám postele.Nedá se to,už jsem to zkoušela.Nebyl to on,byl to Jason.Koukla jsem na něj a pak se zpátky otočila na mojí milovanou bílou stěnu.Chvilku stál ve dveřích a pak si ke mě sedl.Chytl něžně mojí ruku.Měl studené ruce.Při jeho doteku mi přejel mráz po celém těle.Jeho oči zase vypadaly jako oči lovce.Věděla jse,že by na mě nezautočil.Nejspíš ho něco napadlo,ale nechtělo se mu to říkat.
- ,Už jsem to slyšel,je to otřesné' hlas se mu klepal
Pořád jsem koukala do zdi a snažila se nerozbrečet a šlo to velmi těžko.
- ,Vím,že je to pro tebe tak hrozné,ale časem se to může změnit,..' nedokázal pokračovat dál,ten smutek dostihl i jeho
Stále jsem koukala do tý zdi.Myslím,že tohle by byla perfektní scénka z humorného seriálu či filmu,ale nebyla.Zrovna mám zničený život.
- ,Mám nápad jak to vyřešit..'
Tentokrát už jsem se na něj otočila se zájmem.- ,Je to sice šílené,ale budeš moci normálně chodit,budeš imunní vůči všem nemocem a už nikdy nezestárneš..'
Zezačátku jsem nechápala co myslí
- ,Víš o čem mluvím?' nechtěl to říkat nahlas
Se slzami v očích jsem zavrtěla hlavou.Vzdychl a otevřel ústa.V jeho puse byly 2 ostré špičáky jako břitvy.Už jsem to pochopila.Chce abych se stala monstrem jako on!
Vyvalila jsem na něj oči
- ,Jestli nechceš,tak to neudělám.Je to jen na tobě'
Konečně jsem dokázala ze sebe vydat nějákou hlásku.
- ,J-já si to nechám proj-jít hlavou.Zítra mě dají na normální pokoj.Přijď večer.Večer už tu moje rodiče nejsou,ty mi vše vysvětlíš a probereme klady a protiklady,dobře?' nevěřila jsem že jsem to řekla.Jiné holky by po té příležitosti skočily jako žralok po rybě,ale je to závažné rozhodnutí.Co je lepší? Být nesmrtelná bytost co vraždí nebo být na invalidním vozíku a zachovat si svou hrdost?
- ,Dobře,příjdu'
