Joshifer story (CZ)

4. kapitola - Jennifer POV

Nestíhám. Ostatně, jako vždycky. Strkám do kufru poslední věci na sebe. Musela jsem si na něj sednout, abych ho zapnula, ale nakonec se mi to podařilo. Koukla jsem se na hodiny. 14:30. Za hodinu a půl odlétá letadlo a já jsem ještě doma. Dole zatroubil taxík. Oblékla jsem si kabát a obula obyčejné zimní boty s malým podpatkem. Jsou tiché, a to se mi líbí. Nesnáším klapající boty, protože tím na sebe zbytečně upoutávám pozornost. Postavila jsem kufr na kolečka a vyšla ven.

„Na letiště, prosím,“ řekla jsem taxikáři po nasednutí do auta.

„Jak si přejete madam,“ odpověděl a nastartoval auto.

                                                                 ***

 Táhnu za sebou kufr a v letištní hale hledám Joshe. Stojí u odbavení zavazadel a čeká na mě.

„Promiň, jdu pozdě,“ omlouvám se a pokládám kufr na váhu.

„Víš, kdybys jednou začala s balením o deset minut dřív, možná by ti došlo, že jsi měla začít o hodinu dřív,“ říká Josh a usmívá se. On i Liam už si zvykli na moje pozdní příchody. Dokonce mi někdy hlásí čas srazu o čtvrt hodiny dříve, potom přijdeme všichni společně.

Paní za přepážkou mě nejdřív nechtěla pustit, protože mám moc těžké zavazadlo, ale ať si to zkusí, letět na natáčení filmu na několik týdnů a mít s sebou jen desetikilový kufr. Když si uvědomila, jací dva lidé před ní stojí, usmála se a poprosila nás o autogram pro její dceru, která prý miluje Hunger Games. Po mém a Joshově podepsání se začala chovat, jako by žádný těžký kufr neexistoval a pustila nás do té haly, kde čekáte, až vás pustí do letadla. Josh mi podal moji letenku a usmál se.

„Někdy sláva není na obtíž,“ řekl a já s ním musela souhlasit.

„Nemáš hlad? Můžeme si něco koupit v McDonaldovi,“ navrhla jsem. Já osobně bych si teď radši dala něco z KFC, ale tam to Josh nesnáší, takže mekáč je dobrá volba.

„Jo, něco bych si dal,“ odpověděl a zamířil směrem k fastfoodovým stánkům.

                                                                 ***

Seděli jsme u stolku a jedli svoje cheesburgery, když se halou proneslo: „Cestující letadlem do Louisville, Kentucky můžou nastoupit na autobus k východu číslo sedm.“

Oba jsme vstali a šli k otevřeným dveřím s velkým zeleným číslem sedm, u kterých stála malá žena kontrolující pasy. Otevřela jsem kabelku a začala hledat ten můj. První kapsa, nic. Druhá kapsa, nic. Třetí kapsa, nic. Nemám pas. Znovu jsem se podívala do všech kapes a potom jsem to udělala ještě jednou. Prostě tam nebyl.

„Joshi…“ zastavila jsem ho. On se jen usmál, když pochopil, o co jde. Vytáhl si z kapsy můj i jeho pas.

„Nechala jsi ho ležet na přepážce u výdeje zavazadel. Nedával jsem ti ho, protože bys ho zase ztratila,“ vysvětlil a já se usmála. Znal mě už dost dobře. Vzala jsem si od něj pas a s trochou obav ho ukázala ženě v letištní uniformě. Ta nás naštěstí nepoznala ani jednoho, takže jsme se v klidu dostali do letadla a sedli si na svá místa, která byla naschvál umístěna, co nejvíc vzadu, aby na nás moc lidí nevidělo. Po dlouhé době jsem letěla turistickou třídou. Josh si vzal noviny a podíval se na titulní stránku.

„Jen? Už jsi dneska četla nějaké noviny?“ zeptal se a přitom pročítal článek. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na ně. Na prvním obrázku jsem byla já v bílých šatech z předávání Golden Globes a na druhém v těch černých třpytivých z předávání Screen Actors Guild Awards. Pod tím byl velký titulek: Jennifer Lawrence- skrývá těhotenství? Dál v článku psali, že jsem v rozhovoru říkala, že mám časté ranní nevolnosti, že ty bílé šaty až podivně skrývali mé břicho přímo v místě, kde se ze začátků těhotenství břicho normálně zvětšuje a že černé šaty byly nejspíš také záměrně použity, protože černá přece zeštíhluje. Zasmála jsem se a Josh se na mě podíval.

„Hlavně mi neříkej, že jsi těhotná.“ Myslela jsem, že si ze mě dělá srandu, ale jeho pohled byl vážný.

„Ne, ne, nejsem těhotná, samozřejmě, že nejsem, to bych ti řekla,“ vychrlila jsem na něj, aby se uklidnil. „Chci ti to všechno vysvětlit. Prosím, poslouchej mě. To s tou ranní nevolností, řekla jsem, že mi není nejlíp, protože jsem pár dní předtím zvracela a ano zvracela jsem, jenže ne kvůli těhotenství, ale kvůli tomu, že jsem měla neuvěřitelnou kocovinu z jedný oslavy dvacátých prvních narozenin mojí kamarádky, což jsem jim samozřejmě říkat nechtěla. Ty bílý šaty jsem si nevybrala já, vybral mi je Dior a ty černý šaty mi taky vybral Dior. Mám za to velký prachy, stačí si jen oblíknout to, co mi donesou a říct v rozhovoru, že to jsou šaty od nich. No tak, Joshi, věř mi.“ Pořád vypadal nepřesvědčeně a naštvaně. „Myslíš, že bych teď, v tomhle bodu mojí kariéry, mohla mít dítě? I kdybych byla těhotná, nechala bych si to vzít, no, asi nenechala, ale já těhotná nejsem takže… to je fuk.“ Tak nějak jsem to ze sebe vykoktala. Ani nevím, proč mu to vysvětluju.

„Dobře, věřím ti,“ řekl Josh a usmál se. Nechápu, jak může být bulvár tak přesvědčivý.

Letadlo se zvedlo z runwaye a vzlétlo. Pevně jsem se chytla obou opěrek a zavřela oči. „Nesnáším, když letadlo vzlétá,“ zašeptala jsem a cítila Joshovu ruku na té mé.

„Já vím,“ řekl a dál mě držel za ruku. Líbilo se mi to. I potom, co jsme přestali stoupat a letěli rovně, nepustila jsem ho, chtěla jsem ho držet. Let trval jenom hodinu, takže jsme za chvíli byli na místě. Při přistání jsem mu ruku pevně stiskla a znovu zavřela oči. Nesnáším i přistávání. Pustil mě až ve chvíli, kdy jsme byli nuceni vystoupit z letadla.

V letištní hale na nás čekala moje máma. Neřekla jsem jí, že přijede i Josh a ona se na mě dívala lehce podezíravě, že tu s ním chci strávit tajný románek bez Nicholase. Zasmála jsem se jejímu výrazu.

„Josh jel se mnou, protože je to výhodnější pro naši cestu do Evropy,“ vysvětlila jsem, ale máma poznala, že je to lež.

„Dobře, to chápu. Josh je u nás vždycky vítaný,“ usmála se a nenápadně na mě mrkla.

Ano, chápala to až moc dobře. Chtěla jsem tu Joshe, ne Nicholase.