Joshifer story (CZ)

18. kapitola - o 4 roky později - Jennifer POV

Už jsou to přesně čtyři roky, co jsme spolu. Přestěhovala jsem se k němu asi týden potom, co jsme na předávání Oscarů veřejně oznámili náš vztah. Ten rok byl úžasný. Strávili jsme společně čtrnáctidenní dovolenou na Tahiti a musím říct, že krásnější místo neexistuje. Pořídila jsem si svoje první tetování, na levém boku, kousek nad kyčlí mám větu: I’m yours and you are mine. Josh ji má na předloktí. Pamatuju si, jak nechtěl, abych tam šla, protože mě to bude bolet. Bojí se o mě ve všem, i když to není potřeba. Je to roztomilý. Nejdřív jsme se báli reakce Francise, našeho režiséra, ale ten s tím byl v pohodě stejně jako všichni ostatní. Natáčení i všechno kolem něj probíhalo úplně stejně, všemu jsme se smáli, dělali vtipné rozhovory a probírali naše líbací scény, akorát jsme s Joshem měli společný pokoj. Ten rok se udála ještě spousta dalších věcí, sice mi nevyšel Oscar, ale oba jsme vyhráli pár jiných cen. Taky jsme si spolu dali na rok pauzu od herectví. Já proto, že jsem z toho byla unavená a Josh spíš kvůli mně.

Někdy přijdou i horší chvíle, Joshovi zemřel dědeček a chvíli po něm i jeho babička, to bylo hodně špatný období, ale ustáli jsme to. Když se hádáme, je to někdy taky dost strašný, protože já jsem hrozně tvrdohlavá a nedokážu přiznat, že má pravdu on, ale pak se to všechno urovná a skončí usmiřovacím sexem.

Dnes máme čtvrté výročí. Josh ráno dělal, jako kdyby se nic nedělo, ale jsem si jistá, že na to nezapomněl. Aspoň doufám.

Vracím se domů z natáčení jedné zapomenuté scény z nového filmu, ve kterém hraju. Moje podpatky nepravidelně klapou po chodníku, protože jsem zakopla a jeden si skoro zlomila, drží jen tak tak. Jdu pěšky z jednoho jednoduchého důvodu: Je Valentýn. Všechny taxíky někam dnešní večer spěchají a já musím jít v těch debilních podpatkách. Kašlu na to. Zastavila jsem, sklonila dolů a boty si sundala. Sice riskuju, že si něco zapíchnu do nohy, ale domů už to je jenom kousek. Vlastně je docela příjemné jít bosa.

Došla jsem ke dveřím, vytáhla klíče z kabelky a odemkla. Uvnitř byla tma, jen vzadu z chodby vycházelo tlumené světlo.

„Jsem doma,“ zavolala jsem, ale Josh neodpověděl. Položila jsem boty na zem a všimla si, že tam leží nádherná květina. Zvedla jsem ji a chtěla jít do té místnosti, kde bylo rozsvíceno, ale když jsem se rozhlédla, uviděla jsem na zemi spoustu dalších květin, žádná se neopakovala víckrát než jednou. U Joshe platí, že mi pokaždé koupí jinou květinu, mám pocit, že si to někam zapisuje, protože si opravdu nepamatuju, že by mi dal někdy stejnou. A teď, každá z nich tu je jenom pro mě.

Prošla jsem chodbou a na konci zahnula do obýváku a doširoka se usmála. Stál uprostřed místnosti, vypadal trochu nervózně, ale taky se usmíval a kolem něj byly všude různobarevné kytky. V pozadí hrála nějaká tichá hudba. Nic neříkal, jen před sebe natáhl ruku, ve které držel asi deset tulipánů ve všelijakých odstínech svázaných stužkou. Usmál se. „Chci ti říct jen tři věci: Za prvé, hezkého Valentýna. Za druhé, krásné výročí. A za třetí, vezmeš si mě?“

A v tu chvíli mi to došlo. To, co stahovalo tulipány k sobě, nebyla stužka, byl to prsten. Nádherný, stříbrný s lesklým kamínkem uprostřed. Josh se pousmál mému výrazu a stáhl prstýnek ze stonků tulipánů, ale dál čekal s ním v ruce a tak nějak nevěděl, co má dělat.

Cítila jsem v očích slzy. Sakra, nechtěla jsem brečet, takže jsem se podívala nahoru na strop, abych je zahnala. On ke mně přišel blíž a jemně mě chytil za bradu. Musela jsem se mu podívat do očí.

„Tak co?“ zeptal se a utřel mi první slzu, která stekla po mé tváři.

Přikývla jsem. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla jsem a smála se tomu, jak mi neobratně nandával prstýnek. Když se mu to povedlo, objal mě a políbil. „Miluju tě,“ zašeptala jsem proti jeho rtům a usmívala se tak moc, že to muselo vypadat spíš jako grimasa.

„Taky tě miluju,“ řekl on a dodal: „Paní Hutcherson.“