Joshifer story (CZ)

6. kapitola - Jennifer POV

Ležela jsem na posteli a culila se jako debil. Panebože, líbala jsem se s Joshem. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, teda vlastně jsme to rozebírali už při mnoha rozhovorech, ale to byly vždycky jen filmové polibky, ale Josh líbá opravdu úžasně. Pamatuju si, že v jednom rozhovoru se nás na tohle ptali. My jsme odpověděli, že dohromady jsme nejlepší. Nikdo nelíbá tak, jako on.

Najednou mě zaplavila vina. Neměla bych takhle přemýšlet, mám přítele, mám Nicholase. Ale nám to poslední dobou neklape. Nerozumíme si a už několik dní od sebe spíme na opačné straně postele bez jediného pohledu na toho druhého. Při tom polibku jsem se cítila, jakoby jsem patřila jenom Joshovi a nikomu jinému. Proč jsem se sakra odtáhla tak brzy? Mohlo to být delší, mnohem delší, i když kdo ví, co by se mohlo stát a čeho bych potom litovala.

Přestala jsem nad tím přemýšlet a snažila se usnout. Po půl hodině se mi to povedlo. Všechny moje sny byly s ním. S Joshem.

                                                                 ***

Ráno jsem se vzbudila až v jedenáct. Táta byl v práci a mamka, která práci neměla, jela vypomáhat do střediska pro tělesně postižené, kde trávila každý všední den a odmítala jakoukoliv výplatu za svou pomoc. Dřív jsem jí tam taky jezdila pomáhat, ale to už je dávno. V kuchyni byl jenom Josh. Jedl cornflakey, které kupovala máma, když mi bylo asi deset. Když jsem vešla, usmál se na mě.

„Dobré ráno, Hunny,“ řekl a posunul mým směrem misku a krabici s mými oblíbenými lupínky.

„Dobré ráno. Jak můžeš vědět, že mám tyhle nejradši?“ zeptala jsem se a ukázala na cini minis, které ke mně posunul.

„Sleduju tě každým dnem i nocí. Vím, co snídáš, obědváš i večeříš,“ řekl naoko vážným temným hlasem. „Tvoje mám má na krabicích napsaný jména. Na téhle je Ben, na téhle Blaine a na té před tebou je vzadu lístek s nápisem: Jenny,“ vysvětlil a zasmál se.

„Hele, nesměj se tomu, Jenny je hezký a říkají mi tak jenom rodiče. Dlouho to byli moji nejlepší kamarádi,“ zasmála jsem se, sedla si na židli vedle Joshe a nasypala si do misky lupínky.

„Jenže, teď máš mě,“ řekl on a podíval se na mě s tak krásným úsměvem, že jsem od něj musela odtrhnout oči a dělat, že se soustředím čistě jen na nalévání mléka do misky. Nevím, jestli je tak v pohodě nebo jestli je na tom ohledně včerejška tak, jako já, ale evidentně to maskuje mnohem lépe.

Podívala jsem se z okna. Sněžilo. „Co kdybychom šli bruslit?“ navrhla jsem a podívala se na něj. Tvářil se pochybovačně.

„Jen, já neumím bruslit,“ přiznal a chabě se usmál.

„To nevadí, naučím tě to,“ řekla jsem a zářivě se na něj usmála. Ten úsměv prolomil všechny ledy a Josh se tvářil stejně jako včera. Krásně a ztraceně.