Na vlnách slz

Křivda

Děsivá to noc,
když sedíš u smrtelné postele,
čekáš marně na pomoc,
než se něco semele.

Jeden chce jít, druhý ne,
třetí pobízí jej, ať si jde,
tvoje srdce krvácí,
když přemýšlí nad kremací.

Čas zamrzne,
a noc se protahuje,
podlaha za tebou vrže,
když smrt do domu tiše vpluje.

Nelze jej přemluviti,
jeho mysl touží odejíti,
manželka mu přitakává,
čeká tě zem zelenkavá.

Smrt ti klepe na rameno,
poněvadž jej nechceš pustit,
tušíš, že ti bude ukřivděno,
můžeš leda smutnit.

Otec tvůj vzdal svůj boj,
rozhodl se jít,
nyní je jen stroj,
kde vymizel cit.

Matka tvá jej nechala,
možná líp jí bude,
proto ani nereptala,
páč necítila žádný smutek.

Nepřišel jsi jen o něj,
poznal jsi to v tmě.
Srdce krvácelo hodně,
díky křivdě bude však doživotně.