Nekonečná

Leden

Byla nesmírná zima.
Sněhové vločky ulpívaly v korunách stromů, ledové střepy si naopak našly místo v srdcích lidí.

Plahočili se sněhem dál a dál až za obzor.

A ona se bála, že nezvládne dojít do cíle.

Zima jí totiž věnovala své objetí.
Pohladila jí svou ledovou dlaní a dala mrazivý polibek.

A ona se třásla.

Nezvládala se soustředit na chůzi.
Zvednout nohu, položit, zvednout druhou, položit, znovu zvednout nohu, položit, zvednout, položit, zvednout...

Ne, přišlo jí to příliš složité.

Celou její mysl totiž zajal neunavitelný chlad a tělo třas.

Zastavila se.

On si toho po chvíli všiml.
Přispěchal zpět k ní a začal si sundávat svůj teplý vlněný kabátec s úmyslem převléct jí ho přes hlavu.
Doufal, že ji tím alespoň trochu zahřeje.

Jenže než si svůj kabátec stihl svléct, ona mu stiskla předloktí a tím jej zastavila.

„To je v pořádku...“ drkotaly jí zuby, „nech si jej, mě není zima.“

„Vždyť se celá třeseš!“ vykřikl to, co na vlastní oči viděl a setřásl ze sebe její ruku, aby jí mohl podarovat svým nejteplejším kouskem obleku.

„Ale já tvůj kabátec nechci!“ vyhrkla.

Chtěla ho.
Tak moc.
Toužila po tom si jej obléct a nechat se alespoň trošku zahřát.
Skoro už cítila na kůži teplo sálající z jeho ovčí vlny, ale pak...

Došlo jí, že i on by pocítil zimu.

Ten neúprosný chlad, mrazivou dýku v jejím srdci, drápy ledové stvůry drásající ji na každém místě holé pokožky.

Ne.

To nemohla dovolit.
A už vůbec ne, když věděla, že by to bylo kvůli ní.

Zatla zuby tak silně, že to na pár mizivých chvil přehlušilo i jejich nekonečné drkotání, a vyrazila pryč.

Pryč od něj, od tepla jeho kabátce.

Šla pryč, dál a dál až za obzor.
Zvládla to.
Nestala se z ní ledová socha stojící uprostřed cesty.
Došla až do cíle.

Ale to jen díky tomu, že ji v srdci zničehonic začal hřát takový malinkatý plamínek.

Nevěděla odkud se vzal, ale udržel ji při životě.