Nekonečná

Pondělí

Řekl jsi mi své tajemství.
Měli jsme k sobě tehdy tolik blízko, ale byli jsme si nesmírně vzdálení.

Objímal jsi mě.
Jen tak.
Protože jsem za tebou přišla a rozpřáhla ruce.
A ty, dovolil jsi mi se k tobě přiblížit, opřít se o tebe a složit hlavu na tvé rameno.

A pak jsi to řekl.
Zničehonic.

Jen tak jsi mi to zašeptal zlomeným hlasem do ucha.

Doteď nevím, co to mělo znamenat.
Jak plyne čas a jsme od sebe dál a dál, vlastně už se ani skoro neznáme, já nad tím přemýšlím víc a víc.

Svěřil ses mi se svým tajemstvím.
A nebo to taky všem vyprávíš jen tak, co já vím?

Snažím se číst mezi řádky.

Hledám v tom něco víc.

Jenže, je v tom něco víc?
Nebo si to jen přeje moje rozechvělé srdíčko?

Třeba to bylo tak, žes mě měl tak rád, že ses bál, že mi ublížíš, a tak ses mě pokoušel odradit tím, co všechno špatné jsi spáchal. Řekl jsi mi své zlé tajemství.

Já si přeju aby to tak bylo.

Proč?

Protože by to znamenalo, že ti na mě alespoň na malý moment záleželo.

Ovšem úplně nejlepší by bylo, kdyby ses zítra zjevil pod mým oknem s kyticí a požádal mě o ruku.

Řekla bych ano.

Ach já bláhová!

Proč jen je láska tak zmatená a plná naděje, ale zároveň naprosto ukrutná a bolestivá?

Buď vás naplní pocitem eufórie nebo vás naprosto zničí.

Ano, jsem do tebe zamilovaná.
Úplně.
Totálně.

A ty? Jsi ode mne dál a dál.
Jako bys mě ani neznal.

Pamatuješ?
To malé tajemství, cos mi tehdy pošeptal.