Seděly na dřevěné lavici poblíž mohutného krbu a vyšívaly.
Dovnitř proudil lehký vánek a přinášel vůni podzimu.
Ona ovšem radši sedávala opřená o masivní skříň vévodící místnosti, aby jí do očí pálily plamínky ohně.
Připomínaly jí totiž ostré letní slunce.
Ach, jak milovala léto.
Horké dny, teplé noci, všude samý smích a radost.
Někdo vstoupil dovnitř.
Setkala se s ním pohledem.
Lehce se na ni usmál a pokýval hlavou na pozdrav.
A pak, aniž by cokoliv vysvětloval, podal každé přítomné dámě růži.
Odešel.
Od toho dne uplynulo již mnoho let, ale ona na něj nikdy nezapomene.
I když už je dávno provdána za jiného muže.
I když už se s ním nikdy více nesetkala.
Stále má v medailonku na krku ukrytý jeden uschlý plátek růže.
Růže, jež jí tak strašně připomíná léto.
Růže, jež jí dnem i nocí připomíná její první lásku.
ČTEŠ
Nekonečná
De TodoLáska. To je definice mého příběhu. Protože zničehonic zastihla právě mě. Nepřipravenou. Zmatenou. A já se rozhodla ji částečně filtrovat sem. Proč? Protože moje láska není opětovaná. A proto potřebuju někam vybít svou bolest, když už to nemůžu vydr...
