Květen

23 3 0
                                    

Seděly na dřevěné lavici poblíž mohutného krbu a vyšívaly.
Dovnitř proudil lehký vánek a přinášel vůni podzimu.
Ona ovšem radši sedávala opřená o masivní skříň vévodící místnosti, aby jí do očí pálily plamínky ohně.
Připomínaly jí totiž ostré letní slunce.

Ach, jak milovala léto.

Horké dny, teplé noci, všude samý smích a radost.

Někdo vstoupil dovnitř.

Setkala se s ním pohledem.
Lehce se na ni usmál a pokýval hlavou na pozdrav.
A pak, aniž by cokoliv vysvětloval, podal každé přítomné dámě růži.

Odešel.

Od toho dne uplynulo již mnoho let, ale ona na něj nikdy nezapomene.
I když už je dávno provdána za jiného muže.
I když už se s ním nikdy více nesetkala.

Stále má v medailonku na krku ukrytý jeden uschlý plátek růže.

Růže, jež jí tak strašně připomíná léto.
Růže, jež jí dnem i nocí připomíná její první lásku.

NekonečnáKde žijí příběhy. Začni objevovat