Nekonečná

Úterý

Tvoje oči.

Tvoje rty.

Tvoje ruce.

Tvoje objetí.

Pronásledují mě úplně všude.

Tvoje oči.
Ten pohled.
Plný všeho.
Něhy.
Lásky.
Všeho nevyřčeného.

Tvoje rty.
Přála bych si okusit jejich hebkost.
A přála bych si na nic vidět tvůj úsměv.
Tak mě napadá, víš, že máš několik druhů úsměvů?
Jeden, když chceš říct: „Pohleď, tohle všechno jsem zvládl.“
Jeden, který ses určitě učil minimálně několik hodin před zrcadlem abys dobře vypadal na fotkách.
Jeden, který ti sem tam uklouzne, když tě něco pobaví, ale nechceš to dát najevo.
Jeden, který je naprosto sarkastický a srší z něj ironie.
Jeden, při kterém se vůbec neovládáš a tlemíš se na své okolí jako totální idiot.
Jeden, když vidíš něco, co tě naprosto okouzlilo. Ty to nevíš, ale vždy, když jsem tě viděla se tak tvářit, byl jsi pro mě to nejkouzelnější ty.

Tvoje ruce.
Víš o tom, že máš naprosto dokonalé ruce?
Tehdy jsem měla chuť se jich pořád nenápadně dotýkat.
Přála jsem si ti nakreslit něco do dlaně.
Proplést si s tebou prsty.
Pohladit tě po hřbetu ruky.
Nejednou jsem se přistihla, že fascinovaně zírám na to, jak ťukáš prstem o stůl do rytmu písně znějící jen v tvé hlavě.
Doufám, že sis toho nikdy nevšiml.

Tvoje objetí.
Když jsi mě poprvé pořádně objal, změnil se celý svět.
Dodnes mě to děsí.
Málem se mi tehdy podlomila kolena, ale tys mě držel, tak jako bys mě už nikdy nechtěl pustit.
A já ucítila ten neznámý pocit klidu. Bylo to zvláštní. Objímal mě skoro cizí kluk, ale já se u něj cítila tak bezpečně jak nikde jinde.
Jako by se mi v jeden moment vypařily všechny myšlenky. Vnímala jsem jen tvou vůni. Tvé dlaně na mých zádech. Svou tvář na tvém krku.
Dokázala jsem se uvolnit, jako ještě nikdy.
Tvoje objetí jsou jako droga.
Musela jsem si pro ně chodit čím dál častěji, jenže pak přišlo poslední a po něm nic.
Vystřízlivěla jsem.
Ovšem teď strádám.
Chybí mi.
Tak strašně mi tvá objetí chybí.
Ty mi chybíš, ale tvoje objetí snad ještě víc.

Dává to smysl?
Asi ne.