Nekonečná

Červenec

„Vzdej se.“

„Nikdy.“

Rytíř v modrém pancíři se rozmáchl svým mečem proti drobné korunní princezně.

Ona jeho ránu odklonila a sama se pokusila o výpad, aby svého protivníka zasáhla do nechráněného boku.

Jenže on její meč zastavil a praštil jí do zápěstí svým štítem.

„Au.“ vyjekla, ale meč nepustila. Cítila palčivou bolest v pravém palci, ale myslela si, že je jen odřený.

Na chvíli se stáhla z první linie a přenechala své místo svým nejlepším rytířům.

Ale nepřátelé byli v přesile.

Princezna to natvrdo pochopila, když jí jeden hromotluk vyrazil meč z ruky a přehodil si ji přes rameno. Zoufale jej tloukla pěstmi do zad a kopala, ale on své držení nepovolil. Až pak, když byla odvlečena mimo bitevní pole a beznadějně obklíčena uprostřed nepřátelské gardy, ji složil na zem jako pytel švestek.

Okolo ní stálo na stráži minimálně tucet bojovníků a jeden jí mířil ostřím na hruď.

Jakoby snad měla šanci utéct.

„Jestli se jen o píď pohneš, prošpikuju tě, jasný?“ zavrčel na ni.

„Takhle mluvíš se svou budoucí královnou?“ překvapila jej svým klidným hlasem.

„Sklapni! Nebo se nedožiješ rána!“ napřáhl se k ráně levačkou.

Ona jen zatla zuby a čekala, kdy pohlavek přistane na její pohledné tvářičce.

Překvapilo ji, když se před ní místo toho objevila ruka obrácená dlaní vzhůru.

Nechápavě proto zvedla hlavu a setkala očima s dalším vojákem, který pravděpodobně odstrčil jejího věznitele.

A teď jí podával ruku.

Proč?

A navíc, když si jej pořádně prohlédla, došlo jí, že je to on. Ten voják, který jí praštil štítem. Akorát teď na ní hleděl pohledem plným něhy a obavy.

„Tvoje ruka.“ pravil jemně, ale hlas mu přitom trošku zaškobrtl.

Nechápavě stočila pohled do svých dlaní složených v klíně. Došlo jí, že jí v palci stále pulsuje bolest a tak jej opatrně zdvihla do úrovně svých očí. S úlevou hned zjistila, že není celý od krve jak předpokládala, ale přeci jenom se jí na něm něco nezdálo.

Než stihla zjistit, co je špatně, chytl její ručku do své nastavené dlaně onen modrý rytíř a zděšeně si ji prohlížel.

„Proboha. Máš zlomený palec!“

Čekala od něj, že jí stáhne z kůže nebo minimálně pospřeráží všechny ostatní prsty, ale v jeho hlase zaznívalo zděšení.

To opravdu nečekala.

„To je bojové zranění.“ odsekla a vytrhla se mu. Ovšem při tom zavadila zraněným palcem o jeho prsty a tvář se jí zkřivila bolestí.

„Princezno,“ vyhrkl zděšeně, „kdo ti tak ublížil?“

„Jen tak pro pořádek. Když už jako jediný z mých nepřátel trváš na mám titulu, oslovuj mě alespoň Vaše Výsosti. A pak také, v této bitvě umřelo mnoho lidí, jak mých poddaných tak i vás barbarů, a ty se opravdu zabýváš mým palcem?“ nedalo se zapřít, že v sobě měla královskou krev.

Byla zvyklá poroučet.

Ovšem v nitru to byla milá a pokorná dívka, které velmi záleželo na její zemi a všech poddaných, proto jí nemálo rozzlobilo, když se jeden z nepřítelových nejlepších rytířů věnoval tolik pozornosti její ruce.

„Ale vždyť princezny by neměly vést může do bitvy. Tohle je záležitost hrubé síly. Co hledala taková jemná květinka na poli smrti?“

„Prosím? V bitvě jsi zabil mnoho mých rytířů, což ti nikdy nezapomenu, ale nejdřív jsi mě nemilosrdně zranil a teď mi tu dáváš kázání?!“ nevěřícně se zasmála a pokračovala: „Mohl bys mi laskavě zavolat někoho, kdo se mnou projedná záležitosti ohledně mého výkupného a nebo buď tak hodný a poprav mě rovnou teď hned.“

Zaraženě na ni hleděl.

Dokázala z jeho pohledu vyčíst bolest.
Tíhu nesmírné viny.

„To jsem ti způsobil já?“ zeptal se zlomeným hlasem a znovu uchopil její ručku.

„Mohl bys prosím zavolat mého předchozího hlídače? Ten se se mnou sice nepáral, ale myslím, že pár facek od něj je lepší než tvoje falešná lítost. Jsi ubohý.“ plivla mu do obličeje.

Roztřeseně se nadechl, sklonil hlavu a pak se jí znovu podíval do očí.

„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“

„A já se nikdy nechtěla vzdát, ale teď tu ležím na bahnité zemi a trávím tu čas s ubohým lhářem.“

„Princezno,“ bolest v jeho hlase byla zřejmá, „myslím to vážně! Já, velice se vám omlouvám. Nesnesu vědomí, že trpíte kvůli mě.“

Znovu na něj nechápavě pohlédla.
Zbláznil se snad?
Třeba během boje dostal hodně velkou ránu do hlavy.

„Prosím? Rozumím vám dobře?! Nechcete mi snad říct, že mi tady vykládáte, jak ohromě vás mrzí rána do mého palce, se kterým mimochodem skoro nic nemám, a přitom jsem vás před pár chvílemi viděla vraždit mé muže?“

„Máte jej zlomený. Vždyť vám celý otekl, to proto je tak fialový. Měla byste co nejdřív zajít k ranhojičovi, ať vám jej srovná, nebo budete mít nadosmrti křivý palec!“ nedokázal myslet na nic jiného než na to, že ji zranil.

Zranil dívku.

Bylo mu jedno, že to byla princezna, šlo o to, že ranil to jemné stvoření, které nemělo dostatek síly, aby se bránilo.

Teď trpěla, kvůli němu.

Nedocházelo mu, že větší starosti jí dělá průběh bitvy a hlavně to, že je v zajetí nepřátel.

Ne, on myslel jen na to, jakou bolest jí způsobuje jeho rána štítem.

Vyčítal si to.

Strašně si to vyčítal.