24 Vánočních přání

Přání 12

Zachránit vyhasínající lásku.

Vchodové dveře se zabouchly. Z úst ženy jež onoho roku oslavila čtyřicáté narozeniny vyšel povzdech. Její nejmladší potomek právě opustil dům se slovy, že se má sejít se svým nejlepším kamarádem. Zářivý úsměv, jež měl na tváři, Georgii sice těšil, ale zdál se jí poněkud podezřelý. Téměř celý minulý týden chodil jako tělo bez duše. Žena si ani nepamatovala, kdy ona drastická změna nastala. Z hotového mučedníka se stalo usměvavé, jasné a především šťastné sluníčko. Netušila, co za tou změnou stálo. Neměla v plánu se na to ptát. Koneckonců to byla Hugova věc. Nepopírala však, že by ráda věděla, jak k takové změně došlo. Sama by ji ocenila. Na druhou stranu, pokud by si měla vybrat mezi štěstím svým a svého syna, neváhala by ani vteřinu. Raději by do konce života Hugův nádherný úsměv a sama si prošla peklem, než aby jej o štěstí připravila.

Láska s lidmi dělá divy. Georgia sice netušila, že právě ta za proměnou jejího syna stojí, ale sama o tom věděla své. Když se před více jak dvaceti dvěma lety dala dohromady s Normanem, nebyla na tom jinak. Hlavu neustále nosila v oblacích, oči jí zářily a ona rozdávala úsměvy kudy chodila. A pak, když se dozvěděla, že čekají Felixe, jejich prvního potomka, celé se to ještě více umocnilo. Ta láska nevyprchala ani po těch letech. Pořád tam byla. Tím si Georgia byla jistá. V co pomalu přestávala věřit, byla její oboustrannost.

Jen těžko by vzpomínala na večer, kdy usínala po boku muže, jemuž byla po celou délku jejich vztahu věrná. Na ráno, kdy se vedle něj probudila naposledy, si ani vzpomenout nezkoušela. Společné chvíle se s každým dnem od Normanova nástupu na post ředitele po jeho otci, stávaly čím dál cennějšími a méně četnějšími. Když už spolu náhodou strávili nějaký ten čas, bylo to o víkendu a málokdy déle než jen na dvě hodiny. Někdo by si mohl myslet, že je to pochopitelné. Že se Norman jen snažil udržet firmu v provozu a své milované zajistit. Problém byl ale v tom, že zatímco on pracoval ve snaze jej zabezpečit, oni si i přes dostatek peněz museli poradit sami. Norman si možná mohl dovolit zaplatit své milované ženě drahou dovolenou, ale už neměl čas letět s ní. Díky svému jménu i penězům se mu podařilo zamluvit večeři v nejlepší restauraci ve městě hned na následující den, ale nakonec tam s Georgií kvůli nějaké neplánované schůzce jít nemohl. Veškeré pokusy o to, udělat ji šťastnou, skončili katastrofou a dotyčná se cítila zase o něco hůř.

Norman si neuvědomoval, že svou ženu postupně ztrácel. Došlo mu to až ve chvíli, kdy už nebyla taková, jako dřív. Méně se smála, její oči už nebyly tak jasné a šťastné. Jak by mohly? Jejich jiskra pramenila z lásky, jíž ji dopřával muž, který na ní kvůli své zaneprázdněnosti neměl téměř žádný čas. Georgia si opravdu moc přála to změnit. Jen netušila jak. "Zajdi za ním," poradila jí její sestra, jež se akorát přehrabovala ve své skříni, daleko od domova. "Víš jak se to říká? Když nepřijde hora k Mohamedovi..." "Přijde Mohamed k hoře," dokončila Georgia za svou nejmladší sestřičku. "Říkala si, že by si chtěla na večeři, že? Do restaurace?" "Nemusela by být v restauraci. Klidně bych něco uvařila, sedli bychom si a byli spolu," rozhodila při svých slovech rukama. "Tak vidíš," uculila se do telefonu Stela. "V tomhle ti nic přeci nebrání." K překvapení své sestry zněla, jako kdyby právě vyřešila otázku lidského bytí. "Vezmu něco k jídlu, nějaký dobrý víno, zabal to a jeď za ním." "Nemyslím si, že to je dobrý nápad," zaprotestovala Georgia. Její mladší sestřička se uchechtla. "To nebyl nápad, Georg. To byl rozkaz."

Nemohla uvěřit, že to opravdu udělala. Stela měla mnohdy šílené nápady, ale většinou si je šetřila pro sebe a nepokoušela se k nim přesvědčit některou ze svých starších sester. Nikdy by si nedovolila některou z nich k něčemu nutit. Tentokrát ovšem udělala výjimku. Dělala to však jen z dobrého úmyslu. Chtěla své sestře pomoci. Ona totiž o Normanových citech k Georgii nepochybovala. Rozhodně si nemyslela, že by jeho láska vyhasínala. Spíš neměla příležitost se kvůli nedostatku času a mužově zavalenosti prací projevit.

S nervozitou vystoupila z výtahu, prošla chodbou a bez zaklepání vstoupila do menší místnosti s pohovkou, několika křesly, menší knihovničkou, policí se šanony a pultem, na němž se na židli nacházela mladá sekretářka jejího manžela. "Dobré odpoledne paní Huntová," pozdravila právě příchozí okamžitě. "Dobré odpoledne, Monico," oplatila jí žena. Monica se nenamáhala skrývat své překvapení z přítomnosti oné ženy. Nebylo obvyklé, že sem žena jejího šéfa zavítala. Obvykle se jí sem moc nechtělo a dělala vše proto, aby sem nemusela. A nyní tu byla. Bez pozvání, z vlastní vůle, naprosto dobrovolně. Právě to Monicu zaskočilo. "Mohu vás o něco požádat, Monico?"

"Budete mě ještě potřebovat?" nakoukla do kanceláře pana Hunt mladá sekretářka. "Díky, Monico. Jen jeďte domů," mávl muž, s hlavou skloněnou k papírům, jež ležely na stole, rukou. "Hezký večer," popřála tedy Monica Normanovi. Při odchodu z kanceláře nechala dveře otevřené, věnujíc úsměv ženě, jež se zdála nervózní. "Děkuji," kývnula na ní Georgia. S hlubokým nádechem vstoupila než zaklepání do místnosti, v níž se nacházel její manžel. Potichu za sebou zavřela dveře, hodnou chvíli zůstávajíc stát u nich.

Sbírala odvahu. Sbírala ji na mnoho věcí. Na slova, jež měla v hlavě už delší dobu. Na činy, které neměla sílu vykonat. Zavřela oči, přemlouvajíc samu sebe byť jen k jedinému kroku. Otevřela oči a pohnula se vpřed. Norman byl natolik zábran do své práce, že si jí nevšiml ani ve chvíli, kdy se ocitla po jeho boku. Právě proto sebou vyděšeně cukl, když mu svou jemnou ruku položila na rameno. Tašku s krabičkami, v nichž se nacházela večeře, odložila na stůl, sledujíc, jak muž nechápavě těká očima z ní ke dveřím a zase zpět, jako kdyby nemohl pochopit, jak se sem dostala. Ještě chvíli jen tak nečinně seděl, než se na jakékoli úvahy vykašlal a své ženě věnoval dojatý úsměv. "Nemusela si chodit." "Já vím," přitakala Georgia, "ale já chtěla." Stačil jediný pohled do jejích očích, aby se ujistil, že to myslí vážně. Vzal ji za ruku, stahujíc si ji do svého klína. "Jsi ta nejlepší manželka, jakou jsem si kdy mohl přát," pohladil ji po tváři, nechávaje vše, co cítil, odrážet se v jeho očích. Díky tomu Georgia nabyla ztracené jistoty. Jistoty, že to, co měli mezi sebou, nebylo jen povrchní a krátkodobé. Ale že šlo o něco silného, co mělo potenciál vydržet navždy.
_______________________________________

Omlouvám se, včera jsem nestíhala. Hodně testů, a tak podobně. Docela se to teď nakupilo 🤷♥️

1️⃣2️⃣

💋🤗💖