24 Vánočních přání

Přání 11

Aby vše zlé bylo odpuštěno.

"Ozvala se ti Stela?" Mladinká učitelka v mateřské školce ztuhnula. "Ne. Měla by?" zeptala se, snažíš se skrýt paniku ve svém hlase. Netušila, jak by se zachovala, kdyby její bratr nabral podezření. Ani po takové době ještě nesebrala odvahu říct mu, že s dívkou, jež byla její nejlepší kamarádkou od základní školy, už nějaký ten měsíc nemluvila. Stela se ji stále pokoušela kontaktovat, ale Margaret její dnahy bojkotovala. Důvod byl prostý. Měla strach. "Nenapsala mi už týden." "Nejspíš toho má hodně," mávnula nad tím Tobyho mladší sestra rukou. Snažila se znít nezaujatě, ale ve skutečnosti ji mladíkovi slova zneklidnila. Tohle nebyl Steliin styl. Jistě, sice se odstěhovala poměrně brzy do cizí země na vlastní pěst, ale vždy o sobě dávala svým blízkým vědět. V tomhle byla zodpovědná.

Uplnulo několik hodin od té doby, co se jí její starší bratr ptal na Stelu. Chvilku přemýšlela nad tím, zda by se ho neměla jít zeptat, jestli o sobě dívka už dala vědět, ale nakonec to zamítla. Místo toho se posadila na parapet okna, oči upírajíc do tmy, jež za onou skleněnou tabulí vládla. "Chybíš mi, Margaret," ozval se z telefonu sametový hlas Stely. Nejednalo se však o telefonní hovor, nýbrž o jednu z hlasových zpráv, jíž Stela Margaret zanechala. Tohle byla dokonce ta poslední, jíž dívka obdržela a patřila mezi ty, které nikdy neslyšela. Málokdy se stalo, že si nějakou z nich pustila. Obvykle to bylo ve chvílích, kdy se něco důležitého odehrálo v jejím životě a ona cítila potřebu promluvit si se svou nejlepší kamarádkou, což si ovšem sama zakázala.

"Je čím dál těžší psát si s Tobym. S každým hovorem a zprávou mám větší chuť se sebrat a vrátit se domů," pokračoval hlasový záznam. "Věděla si to. Říkala si mi, že se to stane a já tě neposlouchala. Nikdy neposlouchám, když mi říkáte, co je podle vás pro mě nejlepší. Asi si na to prostě potřebuju přijít sama." Znělo to logicky. Rozumně. Zároveň ale také těžce a bolestivě. Jako kdyby šlo o naprosto zbytečné utrpení, jemuž jste mohli předejít a neudělali to jen proto abyste se díky tomu mohli poučit. Každá zkušenost má potenciál stát se dobrou. I ta špatná. Jen s ní člověk musí správně naložit. "Pamatuju si, jak si na mě křičela, když jsem ti řekla, že chci odjet." Její hlas lámal Margaret srdce, nutil ji cítit vinu. Vinu za to, že své kamarádce křivdila. Že na ni byla až příliš tvrdá. Neměla k tomu právo. Neměla právo vyčítat jí, že se rozhodla jít si za svými sny a bojovat za jejich splnění. Neměla právo nutit jí zůstat a zlobit se za to, že se ji dívka i přes dlouhé přemlouvání rozhodla neposlechnout. Zpětně si uvědomovala, že měla udělat pravý opak. Měla ji podpořit. Stát za ní. Slíbit jí, že si budou každý den spát a minimálně jednou za dva dny volat, a také do dodržet. Čekat netrpělivě na každou její zprávu, na každý hovor. Vyslechnout si každý její příběh, každičky zážitek a každou příhodu. Uklidňovat ji při zkouškových obdobích a místo držení za ruku jí zpívat, tak jak to dělávala vždy, když byla Stela rozhozená nebo měla špatnou náladu. Měla být lepší kamarádkou. Jenže to nedokázala.

Ve chvíli, kdy ze všeho nejvíc záleželo právě na Stele, se ona zachovala sobecky. Myslela na sebe. Na sebe a na svého bratra, jež onu dívku dlouhé roky miloval. Stela však byla slepá. Nejen však vůči jeho citům, ale i vůči těm svým. A právě to Margaret nakonec vadilo nejvíce. To, že odešla a nechala Tobyho, aby na ní čekal, aniž by měl jistotu, že se někdy vůbec vrátí. Nikdo netušil, jak to s ní bude. Jestli se jednou vrátí domů nebo se rozhodne zůstat v cizině. Druhá varianta se zdála pro její blízké nepřípustná, ale ani jeden z nich netušil, jak to viděla Stela. Jen ona měla právo rozhodnout. To si nyní uvědomovala i Margaret. I kdyby její rozhodnutí nebyli ochotni respektovat a stokrát jej odsoudili, nemohli ho změnit. To mohla jen ona.

"Jenže já musela, víš? Potřebovala jsem to. Potřebovala jsme zjistit, kdo jsem a co dál od života chci. A k tomu by doma nikdy nedošlo." Doma. Ono slovo dávalo Margaret naději. Pokud ještě stále považovala za domov místo, kde se narodila, existovala poměrně velká šance, že se jednoho dne přeci jen objetí v onom městě a vrátí se do života lidem, které kdysi opustila." Mám tě ráda, Margaret. Všechno mě to tak moc mrzí." Slyšet její vzlyk bylo pro Margaret jako kopanec do břicha. Netušila, jak ona zpráva pokračovala dál a nikdy se to ani nedozvěděla. V onen okamžik totiž přehrávání vypnula a vytočila číslo osoby, jejíž nepřítomnost v jejím životě byla velmi bolestivá.

Jako první z telefonu ozvalo zívnutí. "Prosím?" zamumlala dívka rozepsale. "Ahoj, Stelo," Margaret byla sama překvapena, že se nezadrhla. Hlas se jí totiž třásl a ruka, v níž mobilní zařízení držela, se třásla. "Margaret?" Stela zněla tak překvapeně, jako kdyby se už vzdala naděje, že s ní její nejlepší kamarádka ještě někdy promluví. "Jsem to já," ujistila ji stejně stará dívka s nejistým úsměvem na rtech. "Tak moc mě to mrzí," vzlykla okamžitě Stela. "Tebe to mrzí? A co prosímtě? Nic z toho nebyla tvoje chyba," začala nesouhlasně vrtět hlavou Margaret, neuvědomujíc si fakt, že jí druhá dívka nemůže momentálně vidět. "Neměla jsem právo ti cokoli vyčítat. Trvalo, než mi to došlo," přiznala zostuzeně, "ale neměla jsem sílu ti zavolat. Bála jsem se, že se mnou už nikdy nepromluvíš." Znělo to hloupě a nesmyslně. Věděla to. Přeci jen Stela se stále o kontakt snažila. To ona se rozhodla jej ukončit. "Mrzí mě to. Strašně moc. Já..." "Nechme to na zítra, ano? Vstávám brzy do práce." Margaret nic nenamítala. Byla si vědoma toho, že měla velké štěstí, že jí Stela hovor vůbec vzala. Po strohém rozloučení zůstala sedět na parapetu okna, po tvářích nechávajíc stékat slané slzy zoufalství. Z jejich úst nevyšel jediný vzlyk, ale slzx zastavit nedokázala. Uplynulo několik dlouhých minut, když se ozval její mobilní telefon. Po přečtení volajícího neváhala Margaret ani vteřinu. Hned po přijetí hovoru se z telefonu ozval unavený hlas její nejlepší přítelkyně. "Nemůžu spát. Nemohla bys mi zazpívat?" Staré křivdy byly zapomenuty, bolavá srdce vyléčená, hluboké rány zaceleny. Zbyly po nich jen vzpomínky a jizvy na duši, jež byly upomínkou, že i naši blízcí nám mohou ublížit, ale to nám mnohdy nemůže zabránit v tom, je i nadále milovat.

_______________________________________

Nějak to utíká 😁♥️

1️⃣3️⃣

💋🤗💖