24 Vánočních přání

Přání 23

Najít své biologické rodiče.

Asi každý člověk si prošel ve svém životě obdobím, kdy pochyboval sám o sobě a všech svých dosavadních rozhodnutích. Kdy si nebyl jistý tím, jestli to, jak žije nyní, je opravdu tím, co si přeje. Zda jeho život směřuje tam, kam by měl. Jestli někde neudělal nějakou osudovou chybu. Přemýšlí nad tím, jestli je s tím správným partnerem, jestli se někde neminul s někým, kdo měl být láskou jeho života a jestli ten kamarád, se kterým se přestal vídat minulý rok, nebyl tím, kdo by jej nyní v onom náročném období podržel. Ariana nepochybovala o svých blízkých. Ani nepochybovala sama o sobě. Jak by také mohla, když ani nevěděla, kým vlastně je. 

Právě s tím si lámala hlavu. Kým byla? Odkud pocházela? Kdo byli její rodiče? Ačkoli lidi, kteří jí vychovali, nadevše milovala a nikdy by je za nic na světě nevyměnila, měla pocit, jako kdyby jí něco chybělo. Jako kdyby nějaká část jí samé byla nadobro ztracená. Onen pocit ji provázel už nějaký ten čas, ačkoli až nyní si byla schopna uvědomit, čím to bylo. S příchodem Vánoc a postupným scházením lidí, jež nazývala svou rodinou, si uvědomila, že ačkoli jí vychovali a vyrostla s nimi, neměli společnou krev. Nebyla jejich. Nebyla svých rodičů tak jako Jasper a Emilia. Ona byla adoptovaná. Cizí holka, jíž přijali za svou, za což byla nesmírně vděčná. Avšak pocit, že někde v tom velkém a mnohdy děsivém světě jsou lidé, z nichž pochází a jímž se pravděpodobně podobá, jí nedal spát. 

I přes Leovy dobře míněné rady, aby se to pokusila nechat být, to v pondělí, den před Vánoci, nevydržela. Hned ráno se vplížila do pokoje, jež v domě jejích prarodičů obývala Libby s Davinem. Dívčin adoptivní otec nebyl nikde k nalezení, za což byla Ariana vděčná. Měla pocit, že pokud jí někdo z jejích adoptivních rodičů pochopí, bude to právě Libby. "Mami?" oslovila ženu, jež se akorát přehrabovala ve své cestovní tašce. "Ano, zlatíčko?" obrátila se na zlatovlásku, vytahujíc z tašky pár ponožek, jež si následně oblékla. "Chtěla bych s tebou o něčem mluvit," začala opatrně, žaludek sevřený nervozitou. Bála se. Bála se Libbyiny reakce. Nechtěla, aby ji Libby měla za nevděčnici, aby si myslela, že si neváží všeho, co pro ni kdy udělali. Tak to totiž nebylo. 

Netušila, jak dlouho byla v onom pokoji se svou adoptivní maminkou zavřená. Avšak ve chvílích, kdy si Libby nebyla jistá, co říct, se to zdálo jako věčnost. Nakonec beze slova vstala, vzala Arianu za ruku a odvedla ji do předsíně, kde ji přiměla obléknout si zimní kabát a obout kozačky. Následně společně nasedly do ženina auta a daly se na cestu. Ariana netušila, kam měly namířeno. Když se zeptala, Libby jen zavrtěla hlavou. Dívka celou cestu pozorovala její tvář, jež se nezdála naštvaná. Vypadala spíš, jako kdyby se bála. 

Šok. Ten prolétl dívčiným tělem, když auto zaparkovalo u jednoho z menších hřbitovů, jež se ve městě nacházely. "Mami..." "Jen pojď. Vysvětlím ti to," skočila jí Libby do řeči. Před bránou koupila žena u paní v menším stánku věnec, jež nakonec podala Arianě, aby jej nesla. Zatímco Libby si po cestě hřbitovem snažila utřídit myšlenky, Ariana se rozhlížela zmateně kolem sebe. Nechápala ani ve chvíli, kdy stanuli před jedním z hrobů, do jehož desky byla vyryta dvě jména, nesoucí stejné příjmení. Datum narození se lišilo, ačkoli to úmrtní, bylo stejné. "Ariana Nadia Dunin." Mladá dívka vytřeštila oči na ženu, jež stála po jejím boku. "Tvůj otec pocházel z Polska. Když jsme si tě adoptovali, dostala jsi naše příjmení. První jméno máš ale po své pravé matce. Stejně jako tu zlatou hřívu. To ti nikdo nemůže vzít," pousmála se nervózně. "Setkala ses s ní?" Libby poukázala na datum na náhrobku. "Zemřeli, když jsi byla ještě opravdu malinká, zlatíčko. Přišla si k nám až po jejich smrti. Když ti ale bylo pět, objevila se u našich dveří sestra tvého otce. Prvně jsme se báli, že bude dělat potíže, ale ona se jen chtěla ujistit, že jsi v dobrých rukou. Taky mi dala tohle," z kabelky vytáhla peněženku a z ní následně vizitku. "To číslo je stále platné. Každý rok na Vánoce jí posílám tvou fotografii. Vždy přišla odpověď," pohladila Arianu po tváři, načež o kousek ustoupila. "Počkám u auta." 

V obvykle jasných očích se leskly slzy. Smutku, smíření, úlevy. Všechny možné emoce se převalily přes dívčino srdce a zanechaly ji zranitelnou. Alespoň tedy na chvíli. Časem se zranitelnost měla proměnit v sílu. Pokud se ze začátku obávala, že nebyl dobrý nápad chtít pátrat po svých biologických rodičích, nyní za to byla ráda. Byl to šok vidět náhrobek se jmény lidí, díky nimž byla na živu. Naděje, že by je mohla poznat, se rozplynula. Avšak stále tu byl ten malý kousek papíru s telefonním číslem, díky němuž by se mohla dozvědět více. Možná jednou. Rozhodně ale ne teď. 

Při návratu na parkoviště z ní všechno spadlo. Najednou se cítila lépe, tak nějak volná. Stále tu byla otázka toho, kdo byli její rodiče a co po nich zdědila. Zároveň tu ale byla věc, jíž si potřebovala ujasnit s Libby. Za svou pravou maminku totiž nepovažovala tu, jež jí dala život, ale tu, jež ji vychovala. A právě tu objala kolem krku, šeptajíc jí do ucha, jak moc jí a Davinovi byla vděčná. 

_______________________________________

Připraveni? Vánoce jsou za dveřmi 🚪🎄🎁

1️⃣

💋🤗💖