24 Vánočních přání

Přání 17

Zachránit nemocného sourozence.

Už ani nepočítal, kolikrát s lékařem své nejmladší sestry vedl onen rozhovor. Rozhodně to už přesáhlo desítku, ale i tak pokaždé doufal, že se dozví něco nového. Že se něco změní. Nestalo se tak. Žádná změna nenastala. Zdravotní stav holčičky, o níž převzal zodpovědnost ve chvíli, kdy jejich rodiče zemřeli, se stále horšil. Nemohl s tím nic dělat, ale stále se o to snažil. Právě proto pro něj bylo nepochopitelné, že Alice o to nestála. V jeho očích se vzdala. Vzdala se šance na život, jako kdyby to neznamenalo vůbec nic. Jako kdyby to nemělo ovlivnit nikoho kolem ní. Ať se snažil jakkoli, nedokázal ji pochopit.

Alice však nikomu nechtěla ublížit. Nechtěla zemřít, opustit ty, které milovala. Kdyby existovala šance, jak se zachránit, využila by jí. Podstoupila by desítky zákroků pro další rok s jejími milovanými. Žádná taková možnost však nebyla. Neexistoval lék, který by jí dal více času či ji úplně uzdravil. Jediné, co jí medicína mohla nabídnout, byly léky na tlumení bolesti. Nic víc, nic míň. Na začátku bylo pro Alice samotnou těžké to přijmout. Vyrovnat se s tím, že bolest, jíž pociťovala, nikdy nezmizí. Že jí bude po ten zbývající čas provázet každou minuty, ačkoli díky lékům se bude dát snést. Vlastně se ani tak nebála konce, jako spíš bolesti, jež by jej mohla provázet.

Když nastoupil do auta a zavřel dveře, ruce položil na volant a hlavu položil na ně. "Sethe?" oslovila jej dívka na místě spolujezdce s obavami v hlase. Muž cosi nesrozumitelného zamručel. "Cože? Nerozuměla jsem ti." "Ptal jsem se, jak můžeš být tak klidná," vzhlédl ke své mladší sestřičce Seth, v očích se mu zračily slzy. "Sethy," povzdychla si dívka. Vzala jej za ruku, na tváři si udržujíc sladký úsměv. "Přeci se nebudu teď jen vztekat, plakat a litovat se. Na to jsem měla času dost," ujistila jej. "Bezpočet nocí jsem probrečela, přes den zadržovala slzy, křičela do polštáře a mlátila do zdi, dokud jsme neměla krvavé klouby. To vše proto, abych se zbavila vzteku, frustrace a neštěstí z toho, že tenhle osud potkal zrovna mě," přiznala onu hořkou pravdu, na níž nebyla nijak pyšná. "Jednou jsem kvůli tomu dokonce křičela na Theresu. Vyčítala jsem jí, ze si neváží toho, že je zdravá, když málem kvůli nepozornosti vběhla pod tramvaj. Obvinila jsem ji, že si neváží svého života, zatímco jiní, ti co neměli tolik štěstí jako ona, by dali cokoli, aby dostali víc času. Že si neuvědomuje, jaké má štěstí, a že by si toho měla vážit. Že já na jejím místě bych si dávala pozor, protože já na rozdíl od ní musím žít s tím, že další den ráno se už probudit nemusím. Strašně jsem potom svých slov litovala, ale v tu chvíli jsem to tak prostě cítila a ty myšlenky musely ven. Jinak by se zbláznila." Seth se zmohl jen na pouhé, sotva znatelné přikývnutí. Alice s ním snad nikdy o svých pocitech, jež v ní vyvolávala ona zákeřná nemoc, nikdy nemluvila tak otevřeně.

Dívka drobounké postavy pozvedla koutky do smutného úsměvu. "Čekala jsem, že na mě bude Theresa křičet nazpátek, ale to se nestalo. Objala mě a vzlykala mi do ramene, že nechtěla být sobecká, a že se omlouvá. Jenže ona nebyla sobec. To já," ukázala na sebe prstem pravé ruky. "Tak moc jsem se bála smrti a bolesti, že kdybych dostala šanci, klidně bych to přehodila na někoho jiného," nechápavě nad sebou zavrtěla hlavou. "Teď už bych to ale neudělala," pověděla, načež pocítila, jak Seth její ruku stiskl pevněji. "Vím, že by sis se mnou bez váhání vyměnil místo. Vím, že by to udělala i Zoe. Týkat se jednoho z vás a mít možnost si to vyměnit, neváhala bych. Mám vás ráda tak moc, jako vy mě," pokývala hlavou, stále se usmívajíc, ačkoli to přes slzy v očích bylo obtížné. Zatímco ona je ještě zadržovala, její starší bratr se ot o už nepokoušel. Vždy je nevrle setřel a dál své sestře věnoval pozornost. "Ale nejde to. A je to tak správně. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se vám něco stalo kvůli mně. Každý si neseme svá trápení a neměli bychom je házet na někoho jiného. Jako většina lidí jsem i já s tím svým bojovala, až mi nakonec došlo, že čím víc se s ním budu prát, tím hůř mi bude." Její slova nutila Setha se nad vším kolem Alice zamyslet. "Nerezignovala jsem, jak si ty myslíš. Jen jsem se prostě přestala vzpouzet," těžce polknula, promýšlejíc si další svá slova. "Já chci žít, Sethe. Tak dlouho, jak jen to půjde," zahleděla se do očí svého bratra. Cítila, jak se její tělo začíná třást pod návalem vzlyků. "Jen už se prostě víc odmítám bát toho, že až večer usnu, bude to naposledy. Nechci se bát zavřít oči, prudčeji se pohnout nebo třeba popoběhnout. Nechci odpočítávat dny a vyčkávat, kdy už to přijde. Chci žít, Sethe. Opravdu žít. Tak dlouho jak jen to půjde," vylévala si mu své srdce a on se nezmohl na nic jiného než na ní hledět s tvářemi mokrými od slaných slz a bolestí v srdci.

Rád by řekl, že v tu chvíli ji plně pochopil. Ale nemohl. Nebyl v její pozici. Nikdy nemohl plně porozumět peklu, co se odehrávalo v její hlavě, bolesti, jíž musela každý den snášet a zmatku, který musela vždy uklidnit. Dokázal však vidět za jejím úsměvem víc, než kdy dřív. Dokázal alespoň raspektovat to, jak na celou věc nahlížela. A pokud přeci jen toho dne něco pochopil, tak to, že ona nepotřebovala zachránit. Nebyla ztracená. Potřebovala lásku a ujištění, že až to přijde, nebude na to sama. A právě to jí hodlal od one chvíle Seth dokazovat tak často, jak jen to bylo možné.

_______________________________________

Omlouvám se, že je dnešní přání tak pozdě, ale tohle téma pro mě bylo náročnější 🖤

Zítřejší vyjde dříve 💖

7️⃣

💋🤗💖