Když jsem byla malá, ráda jsem se dívala na ta temná mračna na obloze, tisíce tisíců kilometrů nade mnou. Zdála se příliš daleko na to, abych se jich mohla dotknout bříšky prstů. Ale přesto, když jsem ležela na trávě, sledovala je a pokoušela se přijít na kloub jejich tajemství, často jsem cítila jemný dotek něčeho hladšího než vzduch.
Věděla jsem už tehdy, že to obloha se ke mně zvědavě natahuje a chce zjistit, kdo ji tak upřeně pozoruje den co den ve světě, kdy málokdo vzhlédne vzhůru.
Pověděla jsem to Okře, ale ta nad tím jen posměšně zavrtěla hlavou a prohlásila, že jsem blázen. Že mraky se ke mně natahovat nemohou. Nevěděla to, co já. Že ta zachmuřená mračna se natahovala k člověku, v němž vycítila spojence. Netušila, že mračna jsou den co den stejně osamělá jako já, a jediné, co chtěla, bylo tu samotu sdílet, aby tolik nebodala do srdce.
A já ji sdílela. Lidé se na mě dívali jako na zvláštní odrůdu rostliny, kterou v životě nespatřili, jako na neznámý druh planety. Jako na blázna. Dívali se na mě, viděli, že jsem jiná, a připadalo jim to divné.
Když jsem se na ně dívala já, viděla jsem, že oni jsou všichni stejní, a nechápala jsem, jak je možné, že je to ani v nejmenším neznepokojuje.
- t.g.
ČTEŠ
ALBATROSŮV PÁD
RandomOdlišnost. Osamělost. Láska. Přátelství. Hloubka člověka. Pravda. Svoboda. Dívka, která vypráví tento příběh, je spoustou věcí. Držitelkou nespočtu tajemství, toužebnou cestovatelkou milující moře, čaj a knihy, nebo také nadějnou osobou, která se v...
