ALBATROSŮV PÁD

PAPÍROVÝ KOMPAS

Dnes se cítím jako papír. Papíru můžete udělat cokoliv, můžete ho poničit jakkoli, a neexistuje způsob, jak by tomu mohl zabránit. Způsob, jak by se mohl chránit před tou lavinou sopky, která se nezadržitelně blíží, a chystá se ho vymazat z existence. Papír můžete rozřezat, rozstříhat, spálit jej, nebo zmačkat do kuličky a tím mu polámat všechna křídla a naděje. Můžete ho vyhodit do koše - nebo na něj jednoduše zapomenout. A možná, že to je na tom všem to nejhorší. Jak snadné je zapomenout na jeden obyčejný, malinký kousek papíru. Jak krutě snadné je zapomenout na maličkou součást světa, která se pokouší přežít v téhle zvláštní, prazvláštní bublině nazývané životem. Na papír, který tolik touží dostat se do těch správných rukou, možná příliš pro papírovo vlastní dobro.

A neexistují ruce správnější než ty jeho.

Opálené, silné, pevné, prokvetlé žilkami života, který strávil beze mě. Ty ruce mě fascinují jako vlka měsíc. Nemůžu od nich odtrhnout zrak. Zdá se mi, že on - můj tajemný - se pro mě velice rychle stává hořící zápalkou. Neuvědomuje si, jak moc mě může spálit. Jak moc mě dovede přinutit hořet. Ale já to vím, stejně jako fakt, že se cítím naživu jen v okamžiku, kdy je poblíž. Teď? Teď není. Je několik metrů ode mě, a přesto mi to připadá jako miliony mil a světelných let. Tak daleko a tak blízko zároveň.

A tady přichází mé přiznání.

Přiznání, že nechci být papírem, nýbrž kompasem, jenž by mu vždy ukázal správnou cestu. A možná, třeba, snad, by mu onen kompas ukázal, že kráčí špatným směrem. Protože jakýkoli krok, který učiní směrem ode mě, je špatný. Proč se nezastaví? Proč jde stále dál a sleduje pouze obzor před sebou? Proč se zdá, že je jen dalším z mnoha lidí, kteří se přestali dívat nahoru i do stran? Proč se nepodívá na ten malinký kousek papíru?

t.g.