Rozmlouvala jsem s oblohou. Pršelo a hřmělo. Déšť bušil do okenic s takovou razancí, až mě šokovalo zjištění, že se ty čtverečky skla stále drží v rámech. Mohutné kapky se rozstřikovaly po zemi v prudkých nárazech a každá z nich vytvářela kaskádovitou tříšť rozpadající se nesmiřitelnou rychlostí.
Zírala jsem upřeně a bez jediného mrknutí na noční oblohu posetou osamělými hvězdami, a ptala se jí na tajnosti světa v naději, že pro mě obloha bude mít odpověď.
Jenže ji neměla.
Pověděla mi, že svět sám o sobě je jako matrjoška. Je jedno velké tajemství, v němž se lstivě ukrývá další tajemství nesoucí nespočet dalších tajností, jež rovněž něco tají. Řekla mi, že přijít na tajemství světa není jednoduchá záležitost pro netrpělivce. Protože pokud ho chcete opravdu odhalit, musíte se odhodlat riskovat to své. Musíte sebrat ty polámané a vystrašené kousky odvahy a vyrazit vpřed do boje. Musíte se naučit pochopit sebe samotné, abyste mohli pochopit něco tak rozlehlého a nekonečného jako svět.
Nikdy jsem sama sobě nerozuměla, přiznala jsem obloze. Nikdy jsem nemyslela, že je to dobrý nápad, dodala jsem. Okra by mi to nevěřila, avšak v tu chvíli jsem mezi šeptem deště a křikem hromu zaslechla ševelení. To obloha odpověděla. A jedno tajemství mi prozradila.
Řekla mi, že pokud nemám odvahu čelit sama sobě a tajemstvím, která skrývám před vlastní duší, jak bych pak mohla čekat, že získám odvahu čelit tajnostem celého širého světa?
Jak bys mohla čekat, že pochopíš svět - a vše, co s ním souvisí - nechápeš-li ani sebe? Malé krůčky. Malé krůčky, ptáčátko. Zeptej se mě se srdcem, které znáš a které nemá strach z neznáma. Zeptej se mě, až ti bude připadat, že nic neznáš tak dokonale jako sebe samotnou.
t.g.
ČTEŠ
ALBATROSŮV PÁD
РазноеOdlišnost. Osamělost. Láska. Přátelství. Hloubka člověka. Pravda. Svoboda. Dívka, která vypráví tento příběh, je spoustou věcí. Držitelkou nespočtu tajemství, toužebnou cestovatelkou milující moře, čaj a knihy, nebo také nadějnou osobou, která se v...
