Dnes je středa. Každý den mi připadá, jako kdyby hodiny, minuty a vteřiny reality směřovaly přesně k tomu dni, kdy si dovolím na chvíli opustit tento svět. Zkusili jste to někdy? Je to osvobozující. Zavřu oči a naslouchám vlastnímu srdci. Nechám se uklidňovat jeho tlukotem a šepotem, slibujícím, že vše bude v pořádku, než dojdu na konec té dlouhé, osamělé štěrkové cesty, kdy mi pod nohama křupou vlastní vzpomínky, omyly i chyby a místy dokonce probleskující okamžiky zamlženého štěstí – stále ještě není skutečné.
Spíš jako kdybyste drželi v rukou skleněného slona rozlomeného na dva díly. Nikdo nikdy neví, kdy najdete něco, čím zaplníte tu rozštěpenou mezeru, a dokud nebude opravena, nebudete nikdy úplně šťastní. A mé štěstí právě v tuto vteřinu balancuje na vrtkavé a kostrbaté planetce zvané Život.
Takže opět zavřu oči. Je to ukradený moment, kdy si dovolím být zranitelná. Spustím ochranné zdi a mechanismy, opustím přetvářku a tvrdé odhodlání a povím své dušičce: „Můžeš vyjít ven – ale jen na chviličku, aby ses neztratila."
Sedím tam, otočená proti větru, a dovolím si doufat i zoufat v jedné velké beznadějné vyhlídce na život, jenž nezastavuje. A to je ta chvíle, kdy můžu zase volně dýchat.
- t.g.
ČTEŠ
ALBATROSŮV PÁD
De TodoOdlišnost. Osamělost. Láska. Přátelství. Hloubka člověka. Pravda. Svoboda. Dívka, která vypráví tento příběh, je spoustou věcí. Držitelkou nespočtu tajemství, toužebnou cestovatelkou milující moře, čaj a knihy, nebo také nadějnou osobou, která se v...
