Měnič [Snarry] ✓

2. Kapitola, Smrt je vzácný dar

Harry už dávno ztratil pojem o čase. Byl Dursleyovými ignorován a byl za to vděčný. Po prvním týdnu prázdnin ho příbuzní dokonce přestali zamykat, protože pochopili, že ze svého pokoje neodejde. Do koupelny chodil, jen když už se jeho vnitřnosti nedaly ignorovat. Zpočátku dokonce automaticky věnoval nějaký čas i očistě těla, ale pak i tento aspekt života začal ignorovat. Zapáchal a ani si to neuvědomoval.

Jedl automaticky a bezmyšlenkovitě. Zpočátku teplé polévky a jednoduché sendviče hned, jak mu je teta přinesla, později studené polévky a okoralé sendviče, když na ně při bezmyšlenkovitém přecházení po svém malém pokoji náhodou narazil.

Kruté noční můry mu bránily ve spánku, výčitky a proroctví ho strašily během dne. Přestal rozlišovat den a noc, protože z nedostatku spánku upadal do krátkého bezvědomí kdykoli během dne, když ho přemohlo vyčerpání. Ze začátku prázdnin se pokoušel uniknout hrůzám psaním domácích úkolů, ale ty měl hotové během prvního týdne a čtení učebnic ho nedokázalo udržet mimo své vzpomínky.

Vzpomínky na Umbridgeovou a mučení pomocí krevního brku, na vize od Voldemorta, na neúspěšné hodiny nitrobrany a peklo, kterým při nich pokaždé procházel. Na to, jak ohrozil životy svých přátel, když je odvedl do pasti na odboru záhad, na Siriuse propadajícího závojem, na souboj dvou titánů v atriu a na Voldemortův pokus ovládnout ho. Ta nesnesitelná bolest se nedala srovnat s ničím, čím si za svůj krátký život už prošel.

A pak Brumbál zatloukl poslední hřebíček do jeho rakve tím zatraceným proroctvím. Buď budeš zavražděn a svět upadne do tmy, tví přátelé zemřou, nebo budou odsouzeni k otroctví, nebo se budeš muset stát vrahem. A když se zeptal, jak by mohl porazit tak mocného kouzelníka, jakým je Voldemort, dostal stupidní odpověď: „Láskou, Harry. Silou své lásky."

Neuměl nic. Nedokázal už ani milovat. Protože jeho láska byla nebezpečná zbraň. Odvedla jeho přátele přímo pod hůlky smrtijedů. Připravila ho o Siriuse. Přátelství a jeho cit pro fér hru stáli život Cedrika. Zakázal si opakovat stejné chyby. Nechce už žádné přátele, nebude hrát fér, už nikoho neobětuje. Dopisy od spolužáků házel nepřečtené do kufru, naházel za nimi i nerozbalené dárky k narozeninám.

Ležel na posteli a zíral do stropu, nebo pochodoval sem tam dva metry mezi skříní a oknem. Hedviku ignoroval, když se ho pokoušela rozptýlit. Používal ji jen na pravidelné posílání zpráv Řádu. Jsem v pořádku. Harry. Strýc mu to nezapomněl pravidelně připomínat. Harry se nedivil, taky by byl na jeho místě vyděšený z té bandy, co ho oslovila na nádraží.

Teta si musela všimnout toho, že mu je mizerně, protože mu začala nosit jídlo dvakrát denně. Ráno cereálie s mlékem, nebo ovesnou kaši a odpoledne polévku a sendviče. Dneska přišla, položila tác s jídlem na pracovní stůl a pak se pokoušela upoutat jeho pozornost.

„Zabal si své věci, zítra tě Vernon odveze na King Cross. Bude prvního září. Ten zrzavý chlap z nádraží ti přinesl nějaký balík. Říkal, že jsou to nové učebnice. Dudley to hodil do přístěnku, tak si to tam vyzvedni. A vykoupej se, smrdíš! Vnímáš mě?" zněla docela podrážděně, tak Harry raději odpověděl, jak byl naučený:

„Ano, teto Petunie."

Zvedl se, vyzvedl balík z přístěnku, odskočil si na záchod a pak prostě nahrnul všechno do kufru. Letos se poprvé do školy netěšil. Bude muset obětovat své přátelství pro dobro těch, kteří po něm toužili. Čeká ho osamění a tvrdá práce. Musí se naučit, jak zabít. To se zatím ve škole neučili a nepředpokládal, že by se to snad někdy učit měli. Bude se muset vrhnout na samostudium a v tom mu nikdo z přátel nepomůže. Ani od nikoho z nepřátel v tomto směru pomoc očekávat nemůže. Je v tom sám, protože Brumbál ho nenaučí, jak největšího černokněžníka moderní doby zabít svou láskou.