Měnič [Snarry] ✓

6. Kapitola, Já nejsem zrůda!

Harry se již pár dní cítil díky hradu klidný, vyrovnaný a soustředěný. Dopsal si úkoly, které si nechal na víkend, i ty z pondělka. Pak studoval podle plánu svých profesorů a Hermioniných poznámek, které mu každý den po vyučování nosila Hedvika. Dobby pro jeho sovu přistavil k oknu pěkně zdobené bidélko, a tak s ním trávila víc času než v sovinci.

Snapeovy provokace a jedovatosti ho nechávaly klidným, což jeho budoucího manžela, Merlin ví proč, vytáčelo. Nový spací lektvar, který na něm s madam Pomfreyovou zkoušeli, fungoval skvěle. Měl pár krásných snů o svých rodičích a Siriusovi, občas i sny vzrušující, podobné těm, když byl zamilovaný do Cho Changové. Divné bylo, že v těchto nových snech nikdy neviděl tvář svého objektu touhy. Každopádně to byl muž. Elegantní mužské ruce, které hrály na jeho tělo jako virtuos na harfu. Budil se ráno vzrušený a proto každý den začínal studenou sprchou.

V pátek odpoledne ho Snape konečně vypustil z jeho vězení a dal mu dvě hodiny vycházky. Jen do večeře. Musel najít Lenku. Proto do kapsy svého školního hábitu ukryl Pobertův plánek. Našel ji ve slepé chodbě za školní knihovnou. Seděla opřená u stěny a spokojeně si pobrukovala. Pozdravil a posadil se vedle ní.

„Hrad se mnou mluvil, Lenko. Je žena. Řekla, že mě má ráda," usmál se.

„To byla asi Helga. Jako léčitelka se teď o tebe stará nejvíc. Se mnou nejčastěji mluví Rowena, ale občas i Sal a Rick. S těmi je velká legrace," zasmála se a vzala ho za ruku.

„V těch stěnách jsou zakletí zakladatelé?" divil se Harry.

„Nejsou zakletí, Harry," kroutila hlavou Lenka. „Je to podobné jako s kouzelnými portréty. Oni ale nevložili svůj magický podpis do plátna, ale do stěn tohoto hradu. Postavili ho společně a jejich magie v něm zůstala, takže když umřeli, otisk jejich duše se vstřebal dovnitř. Je to trvanlivější než obraz. Nikdo je nezničí, slunce nevybělí jejich barvu, oheň jim neublíží. Budou tu tak dlouho, dokud tu budou Bradavice."

„Proč mi pomáhají?" zeptal se plaše Harry.

„Máme tě rádi, Harry, všichni," odpověděl mu přímo v mysli tentokrát mužský hlas.

„To je Godrik. Má radši, když mu říkám Ricku. Říkal, že jsi jeho dědicem..." zasněně poznamenala Lenka.

„Možná. Vytáhl jsem z Klobouku váš meč, když jsem byl v nouzi, pane z Nebelvíru," řekl nahlas Harry.

„Nech si u skřetů udělat dědický testament, hochu, myslím, že bys mohl být i mým dědicem," ozval se další mužský hlas.

„To je Sal," usmála se Lenka.

„Ty slyšíš, co mi říkají?" divil se Harry.

„Ano, ale jen proto, že jsme vedle sebe a držíme se za ruku," přikývla Lenka.

„Klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu, pane, ale to bylo asi jen proto, že mám hadí jazyk. Jenže ten mi dal váš pravý dědic. Ten, co zavraždil mé rodiče," zamračil se Harry.

„Nesmysl!" odsekl ostře Salazar. „Hadí jazyk se nedá nijak předat. S tím se buď narodíš, nebo ne. Jak říkám, nech si co nejdřív udělat dědický testament. Zjistíš všechny pokrevní linie, které v sobě máš a všechny talenty, jimiž jsi nadán."

„Nebuď nedůtklivý, Sale. Je to pro něj ještě nové. Dej mu čas, aby si zvykl. Jistě spolu budete vycházet stejně dobře jako s Rickem," napomínala ten nevrlý hlas Lenka. Harry zvedl její ruku a lehce se o ni otřel rty.

„Jsi úžasná, Lenko," usmál se na ni.

„Ano, já vím. Neville mi to říká často," lehce se začervenala Lenka.