V krajinách si prozpěvují ptáci,
jak kdyby starosti byli v dálce,
když nemají žádnou školu či práci,
no, to se jim zpívá sladce.
Jen na malou chvilku opustit své tělo,
roztáhnout křídla a letět v dál,
srdce se při té zmínce chvělo.
Ach! Pávi si štěbetají opodál.
Ocasní pera rozvinutá v krásný zjev,
ten největší u jezírka stál,
byť naráz zmizel. Protož strašný řev,
prozradil, že chlapec si u nich hrál.
Chlapec byl krásný jen pohledět,
tvářičku jak andílek, v niž růže se skvěli.
„Já ne, to on se mohl proletět,
Má křídla, proč my bychom je chtěli?
Na to tu nikdo nemyslí, jen já vše probírám.
Já? Proč já? Proč ne ona či on?
Jak život mnou cloumá, a já oči přivírám?“
Ne! Zní polední zvon!
„Z toho všeho mi v hlavě zvoní,
Už k vydržení není nové rozhodnutí ,
kolem samé narcisky voní,
rozhodnuta jsem,už s tím není hnutí.“
Poletí, nebeská křídla si opatří,
Provaz ze stromu se houpá
Rychlostí ani trošičku nešetří,
Však ona už se v modři nebe koupá.
Ze stoličky rychle a rázně skočila,
Pohled se v smrti k lepšímu mění
Krásnější svět náhle spařila
Však zachránění už pro ni není.
Co všechno pro sen pozbyla,
jen hloupý to ještě neví,
i když se maně bránila
pozvolna se v nic mění.
Ten svět naposled spatřit smí,
Je to pro ni velké napětí,
Stalo se to nebo sní?
Teď však k nebeské bráně odletí!
