I boss I genius I egoist |CZ AVENGERS FF|

Kapitola první

,,Znovu!" Zařval na mě jeden agent Hydry. Měl na starost můj výcvik a bylo vidět, že si to užívá. ,,Máš do toho pytle mlátit, ne ho objímat!" Řval dál. Teď bych zmlátila možná tak tebe, zmrde. A vlastně...proč ne. Ta plešatá hora svalů stála hned za mnou a když jsem se napřahovala k další ráně do pytle rychlostí světla jsem se otočila a plnou silou mu vrazila pravý hák přímo do spánku. Okamžitě padl k zemi a já se ušklíbla, to už se k nám ale blížily další agenti. Chytili mě za lokty a začali mě táhnout k cele. ,,Už zase?" Zeptal se Winter Soldier. ,,Ten kretén si to zasloužil, na druhou stranu měl pravdu....měla jsem mu dát větší ránu." Založila jsem si ruce na prsou a ušklíbla se. Dlouhovlasí muž v cele, vedle té mé si pouze povzdychl. ,,Kdy už si uvědomíš, že pokud jim budeš vzdorovat, budou tě ještě víc nesnášet?" Mluvil klidně. Už jsem chtěla odpovědět, když tu se najednou rozezněl alarm následován blikajícím červeným světlem. Napadli nás. Podívala jsem se přes mříže na muže s kovovou rukou jistým výrazem, který by jiné lidi možná vyděsil, ale nám dodával podporu. Díval se na mě stejně. Oba nás potkal podobný, ale přes to rozdílný osud, a tak jsme věděli že tomu druhému můžeme důvěřovat a že se navzájem pochopíme. Najednou otevřel nějaký agent mříže vojákovi cely a odvedl ho pryč. Než zašli za roh, věnoval mi ještě jeden pohled.

Najednou jsem otevřela oči a rozhlédla se, byla jsem ve svém pokoji. Povzdechla jsem si a vylezla z postele. Budík ukazoval 2:48 ráno a mě už se nechtělo spát. Ta vzpomínka. To byl poslední okamžik, kdy jsem ho viděla. Vydala jsem se do koupelny a vysprchovala se, když jsem vylezla vyčistila jsem si zuby, učesala jsem se a převlékla jsem se do hnědého svetříku, který mi odhaloval ramena a do dlouhých černých kalhot, které byli na kolenou decentně potrhané. Ke svetru jsem sladila i boty na podpatku...

...a už i s béžovou kabelkou jsem se vydala do kuchyně, kde jsem si udělala kávu a toasty. Vždycky snídám toasty. Oběd často nestihnu a večeřím něco kupovaného. Jo já vím super životospráva. Popadla jsem klíče od auta a vydala se ke garáži. Nezamykám díky mé dokonalé umělé inteligenci Summer, která vždy skenuje každého, kdo vchází ke mně do domu, a když tam nemá ten dotyčný přístup, dveře neotevře. Nasedla jsem do své Stelly...

A vyjela do práce. Přesněji do mé firmy Logistic a.s. Tu firmu založila máma a po její smrti jsem ji zdědila já. O půl hodiny později jsem parkovala v garážích mrakodrapu. Cesta sem by normálnímu člověku, co dodržuje předpisy trvala tak hodinu, ale já nejsem normální člověk a porušování toho co je dané v zákoníku je pro mě stejně automatické jako dýchání. Automatickými dveřmi z garáží, které jsem si musela samozřejmě odemknout, jsem se dostala do rozlehlé místnosti, kterou bych nazvala jako takový menší vestibul s pohodlnými křesly u menších skleněných stolků s televizí a barem u kterého zrovna nikdo nestál, ještě aby jo vždyť je něco kolem čtvrt na čtyři ráno. Přes další automatické dveře zasazené ve skleněné stěně jsem se dostala k pultu s recepcí. Recepční by tu měla být až v 8. ,,Dobré ráno, slečno Orton." Pozdravil mě černovlasí muž z ochranky, který mi tu dělá nočního hlídače. ,,Dereku, ráda vás vidím. Jak se vám daří?" Je mu něco kolem 30. ti a má manželku a dvě dcery. ,,Mám se dobře, děkuju za optání. Dneska má moje dcera první den ve škole, tak ji půjdeme s Lisou doprovodit." Usmál se. ,,Tak je ode mě pozdravujte a jeďte domů už teď, já tady beztak budu celý den." Nabídla jsem mu ,,To myslíte vážně? Já mám ale ještě dvě hodiny směnu." S úsměvem jsem protočila oči a kývla hlavou ke dveřím. ,,Moc vám děkuju, na shledanou." Už mizel ve dveřích. Uchechtla jsem se a vydala se dál k výtahu se skleněnými stěny a vyjela jsem až do posledního patra kde byla má kancelář. Odemkla jsem dveře a kabelku ihned odložila za velký pracovní stůl, přes sebe jsem přehodila laboratorní plášť a tmavé vlasy jsem si stáhla do drdolu. Jediné, co jsem si s sebou vzala byly klíče a můj vylepšený mobil, ve kterém byla Summer. Znovu jsem vyšla z kanceláře, kterou jsem opět zamkla a vydala se do vývojových laboratoří. Chtěla jsem si udělat bojovou uniformu, kterou bych díky nanotechnologii mohla skrývat v různých běžně použivatelných věcech. Včera jsem si dělala návrh rukávů a hrudní části. Měl by být ohnivzdorný a protkaný vibraniem a to nejlepší, díky nanotechnologii bych ho měla skrytý v klasickém náramku. Ihned jsem se dala do práce. O pár hodin později byli samotné rukávy už na světě, ale mě zbýval ještě jeden důležitý úkol. K tomu, aby se nanočástice s vibrániem správně rozložili na mé tělo potřebuji dostat do těla směs magneticky měkké oceli a pár dalších prvků, které by docílily výsledku, jaký potřebuju. Díky kahanu jsem rozehřála směs a nechala ji rozehřát do teploty přes 1520°. Vzala jsem do ruky jehlu přizpůsobenou pro vyšší teploty a povzdychla si. ,,Tohle nebude moc příjemný." Zašeptala jsem. Zhluboka jsem se nadechla rychle jsem nabrala rozžhavený kov a bez přemýšlení jsem si ho vstříkla do ruky pár centimetrů pod zápěstí. Čekala jsem bolest a pálení ruky, a tak jsem zavřela oči, ale nic takového jsem necítila. Jediné, co jsem cítila byla přítomnost jehly v mém těle. Bylo to stejné jako když doktoři berou krev. ,,Ta ocel měla víc jak 1500°C jak je možný, že nic necítím?" Ptala jsem se sama sebe. Nasadila jsem si na ruku náramek a stiskla místo na jeho horní straně. Dokonce jsem do něho zasadila menší promítačku a Summer. Summer poslouchá neustále a promítací display se zapne, když přejedu zleva doprava.

Že by další super schopnost? Ptala jsem se sama sebe. Už teď ovládám telekinezi, telepatii a elektrokinezi. Vyrušil mě až hlas Summer. ,,Slečno, přichází slečna Mittche." Oznámila mi ,,Děkuji Summer." Carol Mittche je moje zástupkyně a dobrá přítelkyně mé matky, ale o mé, té adrenalinové části života netuší nic. A já chtěla, aby to tak zůstalo, protože čím míň lidí ví, kdo jsem, tím líp. Rychle jsem sklidila po stole. Zbytek, teď už, ztvrdlé oceli jsem si schovala do kapsy od pláště a vydala se ven z laborky. Ve dveřích jsem se střetla s Carol, která zrovna procházela. ,,Max, co tu tak brzo strašíš? Většinou jsi tu kolem druhé hodiny odpoledne." Zeptá se mě. ,,To víš. Nějak jsem dnes neměla, co na práci, a tak jsem přijela dřív." Usmála jsem se a spolu s Car se vydala do kanceláře. ,,Max, vážně si myslíš, že jsem ti sežrala to, že máš práci i mimo firmu? Znám tě moc dobře a je mi jasný, že do odpoledne spíš." Protočí očima a odemkne dveře od její kanceláře, přes kterou vedou i dveře do té mé. ,,Fajn, odhalila jsi mě, ale co ti na to mám říct? Hold těžký život nádherné miliardářky." Svalila jsem se na pohovku která tam byla a nohy jsem si položila na stolek přede mnou. ,,Egoistko, mimochodem ty nohy dolů!" Řekla aniž by se ke mně otočila čelem. ,,Hele, je ti jasný že ten stolek spadá pod majetek MOJÍ firmy, že jo?" zeptala jsem se jí se smíchem, ale nohy jsem sundala a dala si je přes sebe, tak jak to mám ve zvyku.