I boss I genius I egoist |CZ AVENGERS FF|

Kapitola patnáctá

,INSTALACE DO VAŠÍ DATABÁZE 91%' protočila jsem oči a přeřízla krční tepnu jednomu muži, míříc na mě zbraní. Rozhodně jsem se neplánovala nějak více angažovat v jejich sporu. Jen co bude mít Summer přístup ke všem kódům S.H.I.E.L.D.u, zničím ty Helicarriery, co ohrožují mé plány a zmizím. Snadné a prosté. Se zbytkem ať už si poradí sami. Tohle není můj boj. Opět jsem mrkla na svou levou ruku. ,INSTALACE DO VAŠÍ DATABÁZE 93%' když tu jsem ucítila, jak mě někdo přímo propaluje pohledem. Okamžitě jsem se ohlédla, pravou rukou už svírající vrhací nůž, který jsem následně bez nějakého přemýšlení hodila. Nejspíš by ten někdo už padl na zem mrtví, kdyby ten dotyčný neměl dlouhé tmavé vlasy, uniformu s červenou chobotnicí a ruku z vibrania. Na chvíli jsem zapomněla dýchat a on taky nevypadal, že se chce hnout a oplácel mi nic neříkající pohled. Nakonec se ale rozešel pevným krokem přímo ke mně, přičemž mi cestou hodil nůž zpátky. Chytila jsem ho stejně jako on před chvílí. Na nic nečekal a ohnal se po mně první. Uhla jsem krokem dozadu a vykopla nohu. Jeho reflexy, ale neselhaly, a tak mi nohu zachytil a pokusil se mi ji zlomit přetočením. Toho já jsem ale využila. Odrazila jsem se druhou nohou od země a nohy napnula. Ve vodorovné pozici jsem se ve vzduchu přetočila a kopla ho do tváře. To vše během pár sekund. Díky kopanci do obličeje, který ho celkem vykolejil, pustil mou nohu, takže jsem ladně dopadla na obě dvě. Prudce vydechl a dvěma kroky byl zase u mě. Ohnala jsem se po něm nožem, jenže Bucky to předpokládal a okamžitě mi ho vyrazil. Musela jsem rychle myslet. Bojovala jsem proti němu už tolikrát, ale on mě vždycky porazil. Mám velkou sílu, ale co zmůžu proti vibrániové paži? Jednu výhodu jsem přeci jen měla. Znala jsem jak jeho, tak i styl jeho boje. A moc dobře vím, že jeho nejslabší místo jsou nohy. Couvala jsem a schytávala rány, avšak oplácela jsem mu je se stejnou rychlostí a rázností. Napřáhla jsem pravou pěst a on se chystal mi ji chytit na poslední chvíli jsem se, ale sehnula a podkopla mu nohy. To nečekal, a tak ztratil rovnováhu a spadl. „Kéž by sis vzpomněl." Nechala jsem si sundat masku a helmici, tudíž mi moje dlouhé tmavé vlasy začali vlát ve větru. Musela jsem vypadat úžasně. Myslím to vážně! V černém obleku prošívaném vibrániovými nitěmi s jemně nakroucenými vlajícími vlasy a líčením skládající se z tenké linky, řasenky a rudé rtěnky. Navíc, ať už to zní, jakkoliv dětinsky jsem si s krvavými šrámy, které mi udělal během souboje připadala ještě tvrdší a silnější. Díval se na mě a v jeho očích se na malou chviličku zalesklo poznání, doprovázeno těmi jiskřičkami, které jsem milovala. Jak rychle se objevilo, tak taky zmizelo.

Tak tak jsem stihla zachytit tvrdou tyč, kterou mě chtěl přetáhnout. Začali jsme se přetlačovat, kdo komu přitiskne tvrdou tyč na krk jako škrtidlo. Jak už jsem řekla v tomhle ho nemám šanci porazit, takže jsem se rychlostí blesku provlékla pod jeho nataženou lidskou rukou, kterou jsem chytla, pokrčila mu ji za záda a chystala jsem se ho strhnout k zemi, to mi ale překazil udeřením kovové tyče do spánku. Popravdě, to jsem nečekala. Před očima se mi objevily černé skvrny a já ztratila rovnováhu. Čekala jsem tvrdý dopad, ale nestalo se tak. Před očima jsem měla černotu, ale stále jsem ještě byla schopná alespoň vzdáleně vnímat. Cítila jsem, jak mě chytil a pomalu s opatrností a něžností mě položil na zem. To, co jsem cítila jako poslední, než jsem se propadla do mdlob bylo pohlazení po tváři a polibek na čelo. Vzpomněl si! On si vzpomněl!

Pohled 3. osoby:

Jen co dlouhovlasý muž udeřil dívku do spánků. Začala tmavovláska omdlévat, než si ale vojákova mysl vůbec uvědomila, co dělá držel už dívku v náručí, aby si úderem do hlavy nezpůsobila otřes mozku, nebo i něco horšího. Díval se na ni. Na husté tmavé vlasy, dlouhé řasy, na ostře řezaný obličej, na perfektně tvarované rty, zvýrazněné tmavou rtěnkou. Znal ji. Byla mu tak moc povědomá, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout na její jméno. Pomalu a opatrně ji položil mezi dvě svázané bedny, aby ji jen tak někdo nenašel. Nemohl si pomoct a pohladil ji po tváři, zatímco od ní stále neodtrhl svůj zkoumavý pohled, když mu na mysl vyšla vzpomínka:

„Jak je možný, že se mě nebojíš?" zeptal se muž nechápavě dívky, co se na něj ze země šklebila a podal ji ruku, aby mohla vstát. Tréninková hala Hydry, kde se právě nacházeli, byla velká místnost plná různorodých posilovacích pomůcek. Nacházeli se tu ovšem jen dva lidé. Muž s delšími hnědými vlasy a vibrániovou protézou místo levé ruky a dívka s dlouhými tmavými vlasy v culíku a, podle vojáka, těma nejkrásnějšíma hnědýma očima, co kdy viděl. „Třeba nejsi tak nebezpečný, jak si myslíš." Ještě víc se ušklíbla tmavovláska a přijala nabízenou ruku. Oprášila si neviditelná smítka z ramenou, aby tak skryla nespokojenost se svým opět prohraným soubojem. Prohra nebyla v jejím slovníku, proto ji taky tak rozčilovala síla kovové protézy. „Nebo jsi ty až nebezpečně odvážná." Nespouštěl z ní muž oči a jemně se usmíval, ač to často nedělal. Ani on sám si neuvědomoval, že se usmívá jen v přítomnosti oné tmavovlásky. Milovala, když ji někdo zvyšoval už tak dost vysoké ego, proto se na dívčině tváři úšklebek změnil v trochu arogantní úsměv. „To je druhá možnost." Konečně se na něj podívala a on tak mohl zahlédnout ty jiskřičky, do kterých se, ať už je to jakkoliv nemožné, zamiloval.

Párkrát zamrkal a políbil dívku na čelo. Než mu jeho vlastní mozek připomněl jeho úkol. Neochotně se odlepil od dívky a rozeběhl se najít a zabít svůj cíl. Stevana Rogerse.

Pohled Max:

„Slečno! Slečno Orton!" ozývalo se mi v uchu. Hlava mi třeštila a před očima jsem měla mžitky, které ne a ne rozmrkat. Rukou jsem se zapřela o první věc, co jsem nahmatala a zvedla se s její pomocí na nohy. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala vlnitý svět trochu uklidnit. Po znovu otevření očí a po pár opětovných zamrkání jsem konečně viděla nějak obstojně. „Slečno, instalace byla dokončena. S.H.I.E.L.D.u se povedlo dostat dva Helicarriery pod kontrolu, ale s třetím jsou problémy." Okamžitě jsem si klekla znovu na zem. „Rozumím." Odpověděla jsem ji a začala pracovat na změně kódování u Helicarrieru číslo tři.

Pohled 3. osoby:

Všeobecný chaos se stále stupňoval. Nikdo nikomu nevěřil. Každý agent koukal na své kolegy s podezíravým pohledem kontrolující každý pohyb ostatních. Jediné místo, kde chaos nahradil pach nenávisti byla kancelář tajemníka S.H.I.E.L.D.u Alexandra Pierce. V místnosti vládlo ticho, avšak lidé v ní byli ostražití podobně, ne-li více, jak agenti venku. Celá rada bezpečnosti probodávala Pierce pohledem za jeho zradu, zatímco rusovlasá agentka ignorující celou napjatou atmosféru klikala do holografické klávesnice povely pro zhatění Pierceových plánů. „Co to děláte?" nevydržel pohled na agentku Ock Rockwell, nejstarší člen Rady bezpečnosti. „Chce zrušit zabezpečení a převést všechna tajná data na internet." Oznámil jakoby nic Pierce a udělal pár kroků blíže k agentce, doprovázen hlavní zbraně, kterou mu u hlavy držel další z členů Rady, Nagendra Singh. „Včetně dat Hydry." Přisvědčila Natasha. „Ale i S.H.I.E.L.D.u," pokračoval Pierce. „pokud to provedete všem odhalíte svou minulost." Agentka krátce zaváhala. Ne, takhle je to správně. Radila ji mysl. „Jste připravena ukázat celému světu, kdo opravdu jste?" Snažil se rusovlásku přesvědčit blondýn. Ta se ale zviklat nenechala. „A vy?"