I boss I genius I egoist |CZ AVENGERS FF|

Kapitola sedmnáctá

Vlastně se časy od pádu Herricariarů a s nimi i celého S.H.I.E.L.D.u docela zlepšily. Hillová začala pracovat pro Stark, Rogers, kterému dal Bucky pěkně do držky, se z toho taky vylízal, zatkli většinu úředníků a poslanců, kteří pracovali pro Hydru a Furymu udělali pěkný náhrobek. Plánuju, že se za ním zastavím a plivnu mu na něj, na důkaz úcty. Když jsme u Furyho, nějak mi to nesedí. Všichni se chovají až moc v pohodě. Dobrým příkladem je dokumentovaná schůzka Romanoff s kongresem. Upřímně, celkem jim natrhla prdele. Dost jsem se bavila nad živým přenosem, nebudu lhát. Protentokrát. Bucky zmizel z povrchu zemského. Bezva. Možná by se mohlo zdát, že si všichni uzavřely svůj byznys a šli si po svých. Všichni, až na mě. Nehledě na to, že mám před sebou nespočet probdělých nocí, při kterých budu procházet záznamy obou těchto organizací, mám ještě nedořešených pár věcí. „Slečno, máte příchozí hovor." Ale noták. Teď ne. „Od koho zase?" zakňourala jsem jak nespokojená kočka, když mi řekla, že volající je Stark. Hovor jsem odmítla a ztlumený telefon vložila do zadní kapsy kožených kalhot, zatímco jsem vystoupila z auta. Za opasek jsem si rychle strčila glock a do ruky jsem vzala větší nažloutlou poštovní obálku. Klapání mých podpatků se rozléhaly po celém komplexu staré a opuštěné továrny, bůh ví, co se zde vyrábělo. No, když nad tím tak přemýšlím, mám silné pochybnosti o tom, že by to Thor věděl. „Už tu na tebe čekáme." Ozval se hlas ze tmy. Došlo mi, co má v plánu, proto jsem sklonila pohled k zemi a předešla jsem tak oslnění očí. Ihned se totiž rozsvítily velké zářivky a reflektory. „Jayi, tohle dramatické entree si zkoušej na nováčky," Pronesla jsem otráveně za chůze. Přede mnou stála menší skupinka lidí. „ale konec zdržování. Mám dost práce." Viděla jsem jeho nespokojený výraz. Nesnášel, když neměl navrch, ostatně stejně jako já. „Tady jsou prachy, jak jsem slíbila." Poukázala jsem na obálku v mých rukou, ve které bylo skryto nemalé množství z mého účtu. Jay se jen pousmál a poukázal na kufřík před sebou, který následně otevřel. „Dvacet kilo pervitinu a dvacet kilo kokainu. Je to kvalitka, tak jako vždycky." Srovnané balíčky bílých krystalů jsem začala prolétat pohledem. Kufr po mé kontrole znovu zavřel a natáhl ruku, do které jsem mu předala obálku se sedmdesáti tisíci dolary. I on si zkontroloval pravost peněz. „Výborně. Miluju spolupráci s tebou." Natáhl ke mně ruku, místo toho, abychom si jako normální lidi potřásli, mi ale ruku políbil. Otráveně jsem protočila očima a naklonila se k němu blíž. „Myslím, že jedné z těch tvých kurev se tvé chování zrovna nezamlouvá." Šeptla jsem mu do ucha s menším úšklebkem, když jsem si všimla spoře oblečené mladé holky se založenýma rukama na prsou s naprosto vražedným a žárlivým pohledem. „Vyřiď jí, ať se nebojí, protože o někoho jako jsi ty, já nestojím." Zašeptala jsem mu svůdně, blízko obličeje, a než mi stihl odpovědět byla jsem několik metrů daleko, míříc zpět k autu s kufrem v ruce, jehož obsah lidem zajistí bezpečnost před mou, řekněme ne zrovna oblíbenou, částí osobnosti, a mě tím pádem zajistí ochranu před zatčením za vraždy. Ptáte se jak? To je snadný...

„Slečno, naše satelity zachytily místo se zmenšenou gravitací a mírným neidentifikovatelným záření." Konečně něco zajímavého. Usedla jsem za volant a kufr schovala pod sedačku spolujezdce. „Odkud to záření vychází?" nastartovala jsem motor a sledovala, jak se mi po předním skle rozkládá holografická mapa s podrobnostmi. „New Jersey, pobřeží Atlantic City." trochu jsem se pousmála. „Summer? Co bys řekla malému výletu?"

Jemný písek nahřátý sluncem, co krásně hřeje chodidla, šumění moře s menšími vlnkami tvořící dokonalou a romantickou atmosféru, kotouč Slunce téměř zapadlý a všude červánky. Jindy bych se možná i posadila na lavičku, přemýšlela a sledovala, jak ta obří horká hvězda zapadá za horizontem... a pak bych si vzpomněla, že jsem vlastně masový vrah, po kterém jde celá Hydra, S.H.I.E.L.D., Stark a pár mafiánů. Ach, jak já miluju svůj život. Protočila jsem oči nad svými vlastními myšlenkami a dál jsem ve velkých slunečních brýlích procházela pláž na které nebylo ani živáčka. O této části pláže se prý říká, že je zakletá a že odsud kdysi přišli zlí trollové, kteří měli vyhubit lidstvo. Kdo takovou kravinu vymyslel? Divím se, že dnes v jednadvacátým století tomu lidé stále věří. „Blížíte se k cíli." ozvala se mi v uchu Summer a já začala očima důkladněji skenovat okolí. Nic podezřelého jsem však neviděla. Slyšet byl krom moře i nedaleký hluk velkoměsta, kterému jsem nevěnovala nijak velkou pozornost. Naopak mě zaujalo kamení, které se majestátně tyčilo na mělčině. „Složení?" zajímala jsem se okamžitě a v upravených brýlích se mi ihned objevil jejich popis a složení. „Směs hornin a minerálů. Procentuálně nejvíc se skládá z vápence, pískovce a magnetitu." něco mě táhlo blíž a já se už dávno naučila důvěřovat svému šestému smyslu, takže mé další kroky vedli přímo ke skalám. Vábila mě k sobě. To, že je něčím zvláštní jsem si ověřila hned po mém dotyku. Jakmile jsem položila ruku na kamenný povrh před očima se mi zjevili obrazy. Nejprve nejasné a rozmazané po chvíli dost ostré na rozpoznání postav. Byla to minulost této skály. Ukazovala mi, co se tu stalo. Každodenní zrychlený východ a západ Slunce. Pár odvážlivců, co kolem prošlo. Turistů, co si tohle místo zdálky fotili. Ruku jsem po chvíli sundala a překvapeně zamrkala až teď jsem si všimla průrvy na boku skály, skrytá převisem. Tohle není skála, ale jeskyně. Vzala jsem do ruky svůj mobil a vydala se dovnitř. „Sleč.....hroz...ztát....satel...spojen...," ozvala se sekaně moje UI. Bezva. Zvykla jsem si, na tu informovanost, kterou mi Summer poskytovala, ale teď se musím spolehnout zase sama na sebe.

Jeskyně byla uvnitř na pohled jako každá jiná, ale ta atmosféra toho místa byla úžasná. Tak tajemná, a to mě lákalo. Čekala jsem nějaké vnitřní jezírko, nebo další možná i zatopené průrvy, ale to, že uvidím v dálce světlo, to mě překvapilo. Možná i trochu zklamalo. Myslela jsem, že tu vážně něco objevím. Tato myšlenka mě ale opustila hned jak jsem zjistila, že nevidím ani neslyším moře. Prolezla jsem tedy otvorem přímo do přímého světla, které mě krátce oslepilo. Ale po pár zamrkání mi samovolně klesla brada. Kolem se rozprostírala vesnice jako vystřižená ze Středověku a v ní ženy v šatech co s košíky v rukou chvátaly od jednoho stánku k druhému. Muži ve stříbrné zbroji s dlouhými plášti a zbraněmi. Nad tím vším se majestátně tyčil ohromný hrad připomínající zlaté kostelní píšťaly. K celému tomuto místu vedl přes širé moře dlouhý most, působící jak ze skla, v němž se proháněla celá škála snad všech barev světa. Na konci toho mostu se nacházela zlatá kopule s dlouhou zlatou střelkou. Ihned mi došlo, co je to za místo. Dostala jsem se do samotného Asgardu, místa, kde vládnou bohové.

Pohled 3. osoby

Muž bohatě oblečen po vyzvání vešel do komnat samotné vládkyně jeho rodné země. „Má královno, je tady. Dívka, o které jste mluvila a na kterou jste mě upozorňovala." Poklonil se muž své královně, jenž rovně seděla v křesílku u okna v záři paprsků právě vycházejícího slunce. „Dobrá, doveď ji sem, do paláce." voják okamžitě sklonil hlavu a s tichým souhlasem se chystal opustit místnost. „Fandrale," oslovila ho ještě královna. „a žádné násilí." Blonďatý pán znovu pokýval hlavou a s poslední úklonou své vladařce odešel.