Kočičí válečníci: Osud ve hvězdách

8. Západ slunce

Mračna se za tu chvíli rozpustila a kočky tak měly skvělý výhled na zapadající oranžové slunce. Nebe kolem něj nabralo růžovou barvu, vítr se rozfoukal, až se stébla trávy i byliny v lesních porostech ohýbaly až na zem.
Zlatá hvězda v čele skupiny běžela mezi stromy a ostatní válečníci za ní. Panovalo mezi nimi ticho, které narušovalo jen šumění listí.
,,Hvězdo?" mňoukl za běhu černý kocour s nádhernými safírovými oči a zrychlil, aby se dostal vedle ní. Velitelka neodpověděla a dál se soustředila na cestu.
,,Jak to máš vymyšlené?" zeptal se přesto.
Zlatá kočka přeskočila padlý strom a až potom odpověděla: ,,Nijak. Vím, že Hvězdný klan mi poradí," řekla prostě.
Safír si pomyslel, že se jeho velitelka nejspíše pomátla, ale raději nic neříkal a zařadil se zpět mezi ostatní.
Doběhli na okraj lesa, kde se před nimi rozprostírala široká mýtina. V prostřed mýtiny bylo umístěno Hvězdné jezírko. Mýtina za denního světla vypadala úpně jinak než v noci. Jezírko bylo temné a obyčejné, stejně jako Obří kámen, který z něj vyčuhoval. Zelená tráva se vlnila ve větru, jenž čechral kočkám srst.
Zlatá hvězda stála na místě tam, kde si domluvili s Ostrým měsícem setkání. Stála a čekala, až příjde. Upřeně se dívala přímo před sebe, kde začínal les a s ním i území Kamenného klanu.
Nebe se zbarvilo do červena, stejně jako zapadajícící slunce a na východní straně už obloha tmavla.
Konečně se z lesa vynořil. Mohutný hnědý kocour s tmavými pruhy a svítivě modrými oči. Ostrý měsíc se se svou skupinkou koček dostavil na mýtinu a kráčel přesně naproti Hvězdě.
,,Zdravím, Zlatá hvězdo," pozdravil milým tónem, avšak v jeho očích žhnula čirá nenávist, kterou žádná kočka při pohledu na něj nemohla nepoznat.
,,Ostrý měsíci," kývla na pozdrav. Vyzařoval z ní klid a jistota a to Měsíce trochu znepokojilo, ale nenechal se rozhodit.
Nyní stáli naproti sobě a hleděli jeden druhému do očí. Ostrý její hluboký pohled nevydržel, uhnul očima a malinko podrážděně mrskl ocasem.
,,Jak ses tedy rozhodla?" zeptal se se skrývanou zuřivostí.
Válečníci, kteří stáli za svým velitelem, zpozorněli a nastražili uši. Tmavka, Safír, Hašín a Mráz si toho povšimli. Napnuli svaly a byli připraveni, kdyby se něco náhodou zvrtlo a došlo by k boji.
,,Já? Nijak. Nemám nad čím se rozhodovat. Koťata i Zlatá louka právem náleží Slunečnímu klanu," ukázala špičkou ocasu na krásné slunečnicové pole, které se nacházelo hned vlevo, pár liščích délek vedle nich. Tam, kde končila Hvězdná mýtina.
,,No dobře, vybrala sis sama," procedil mezi zuby. Černá kočka s bílým flíčkem kolem oka přistoupila vedle Ostrého, který se musel zklonit, aby došáhla k jeho uchu a něco mu pošeptala.
Měsíc zaváhal, ale nakonec jí tiše odpověděl. Řekla mu něco dalšího a zadívala se na něj upřeným přesvědčujícím pohledem. S otráveným výrazem jí znovu odpověděl. Černá kočka - nejspíš jeho zástupkyně - na něj zamračeně hleděla. ,,Ale -"
,,Já jsem velitel, Temná noci! Mě posloucháš!" vyprskl najednou rozčíleně. Temná noc zacouvala zpět dozadu, zamračený pohled však stále upírala na něj. ,,Hlavně potom neříkej, že jsem tě nevarovala," sykla naposled.
Kocour si podrážděně vzdychl a uklidnil se. obrátil se zpátky na Hvězdu.
,,Tak hele. Máš poslední šanci na to, si vybrat, zda chceš koťata, nebo kousek území." V jeho hlase bylo slyšet, že se dost přemáhá, aby po ní rovnou neskočil a neroztrhal na kousky.
Velitelka, jejíž srst v zapadajícím slunci oranžově zářila, zavrtěla hlavou.
,,Svůj názor jsem nezměnila."
,,Jak myslíš. Měla jsi na výběr, ale nevyužilas toho, " zavrčel a válečnici za ním se přikrčili a vytáhli drápy.
Hvězda ho probodla ledovým pohledem a také vytáhla drápy. Sluneční válečnici také nečekali. Naježila se jim srst, vycenili zuby a přikrčili se do bojové pozice. Tušili, že to přijde. Že Kamenný klan bez boje neodejde.
Červená barva se rozlila po obloze a vrhala kočkám do očí odhodlaný krvavý záblesk. Vítr zafoukal a pročechral srst všem přítomným. Napětí stoupalo, všichni čekali na jeden jediný krátký okamžik...
Ostrý měsíc zavřískl a jedním rychlým skokem s vytaženými drápy zaútočil na Hvězdu a povalil ji na zem. Lesní mráz zareagoval nejdřív a vrhl se velitelce na pomoc, jenže Temná noc byla rychlejší a sejmula ho.
Bitva se rozpoutala.
Safír se začal prát s tmavou mourovatou kočkou se světle zelenými oči, která zuřivě drápala a sekala.
Na Hašínního drápa skočil jeden světle šedý kocour s tmavými flíčky na zádech. To je asi Šedohřbet. Ten, se kterým má Oblačná tlapa koťata. pomyslel si. Byli si takřka vyrovnaní; oba mohutní, silní a bystří. Jeden se svalil na druhého a kutáleli se v trávě. Šedohřbet přišpendlil Hašína k zemi a chtěl se mu zakousnout do krku. Kocour se však nenechal a nakopnul ho do nechráněnného břicha. Protivník odletěl o kousek dál, ale přesto se rychle zvedl a oklepal.
Tmavka nečekala a sekla jednoho kocoura do čumáku. Tmavý mourek s tmavozelenými oči (velmi podobný své sestře, která se nyní pere se Safírem) zakvílel a chtěl jí ránu oplatit. Ohnal se po ní packou, ale ona ucukla. Mourek nečekal a zaútočil znovu, ale Tmavka automaticky uskočila a tím protivníka rozzuřila ještě víc. Když se netrefil ani napotřetí, přišla na řadu ona a drápy mu zasekla do ramene. Kocour zakňučel a ona ho stáhla na zem. Přišpendlila ho a zakousla se mu do zátylku. Protivník sebou kroutil, až se dostal z jejího sevření. Tmavka ho rychle sekla do boku, až vystříkla krev a on nečekal a s kvílením se rozběhl do lesa, odkud přišel.
Tmavá kočka se rozhlédla kolem sebe.
Safír zuřivě zápasil s tmavou mourkou, která byla velmi podobná jejímu bývalému protivníkovi. Nejspíš jeho sestra, pomyslela si. Vypadalo to, že to má pod kontrolou. Pohlédla na Lesního mráze, který statečně čelil Temniným hbitým útokům.
V trávě kousek od nich spolu bojovali Hašín a Šedohřbet. Chvíli to vypadalo, že Šedohřbet vyhrává, ale situace se obrátila a nahoře byl světlý dlouhosrstý kocour. Varovně zasyčel a zasadil Šedohřbetu poslední ránu. Šedý kocour vyklouzl zpod Hašína a upaloval pryč. Tmavčiny tmavé smaragdové oči se na chvíli střetly s Hašínovými žlutými.
A najednou, jakoby jim oběma cvaklo v hlavě, když se porozhlédli.
Kde jsou Zlatá hvězda s Ostrým měsícem?
Jako odpověď k nim dolehl zvuk dusajících tlapek. Nejdřív si mysleli, že slyší dva velitele, ale když se podívali tím směrem, kde začíná území Kamenného klanu, přesvědčili se, že to opravdu nejsou oni. Naproti nim totiž běžela skupinka dalších Kamenných bojovníků.
Na okamžik Tmavka zahlédla jakýsi pohyb mezi slunečnicemi. Když se podívala, zda se jí to jen nezdálo, uviděla Ostrého a Hvězdu, jak se spolu zuřivě perou.
Než stihla něco udělat, k zemi ji povalila stejně velká černá kočka s tmavě modrými oči. Zaprskala a sekla ji do čumáku. Vystříkl z něj čůrek krve.
Tmavka nevěděla co dělat. Ležela pod kočičí vahou a ztrácela krev, Kamenný klan byl v přesile a ona byla dezorientovaná. Jediné, co cítila, byl nepříjemný tlak a štiplavá bolest. Zavřela oči v moment, kdy jí kočka zasadila další ránu. Už nevnímala okolí. Hlasy slyšela jen tlumeně.
Najednou tlak zmizel. Bylo to, jako by se vynořila z vody. Všechny hlasy byly slyšet zřetelně a bolest cítila ještě víc. Otevřela oči a s námahou se zase postavila. Útočnice ležela u nohou dlouhosrstého mohutného šedého kocoura s oranžovými oči... Špičoun! Ale kde ten se tady bere?  Rozhlédla se dál po mýtině. Jiskřička s Hvězdičkou poskakovaly okolo dezorientovaného stříbrného kocoura s očima připomínající noční oblohu. Noční válečník, vzpomněla si.
Rychlý hurikán, který vedl večerní hlídku se od nich oddělil a zamířil do vysokých slunečnic pomoct Zlaté hvězdě.
Zlatá kočka ležela u nohou Tmavě hnědého velikého kocoura, který vypadal, jako by měl každou chvíli odpadnout - velitelka ho pěkně zřídila.
Ostrý se postavil na zadní, napřáhl tlapu s vytasenými drápy a chystal se Hvězdě udělit poslední ránu. Hurikán vykulil oči a zavřískl: ,,Ne!" Nečekal a hned skočil Měsíci na nechráněné břicho a rozpáral ho. Kocour zůstal ležet na zemi, ale pořád nebyl tak moc raněný, aby ztratil jeden ze svých životů.
Hvězda se s námahou zvedla na bolavé nohy potřísněné krví.
,,Jsi-jsi v pořádku, Hvězdo?" zeptal se roztřeseně.
Velitelka přikývla. ,,Kde jsou ostatní? Jsou všichni v pořádku?" zeptala se rychle a pokusila se rozběhnout se zpátky na mýtinu, ale nohy měla tak zkřehlé, až se neudržela a upadla.
Hurikán jí pomohl se zvednout a podepřel ji z boku. ,,To je dobré, všichni to zvládají," uklidňoval ji, i když si nebyl tak jistý.
Vyšli spolu na mýtinu, kde se před chvílí bojovalo.
Na trávě se válely chomáče chlupů a loužičky krve. Slunce již zapadlo, obloha za tu dobu ztmavla a objevovaly se na ní první hvězdičky.
Safír zahlédl velitelku se zástupcem a rychle přiběhl k nim. Byl jeden z mála, kdo nebyl nijak vážně zraněn.
,,Všichni jsou živí a celí," ohlásil s kamenným výrazem, ale v jeho hlase bylo slyšet vyčerpání a naléhavost.
Lesní mráz si čistil tržnou ránu na rameni, Hašínní dráp chladně sledoval, jak se Ostrý měsíc belhá mezi slunečnicemi zpět na mýtinu, Špičoun seděl za bratrem a vrčel a Hvězdička s Jiskřičkou seděly u Tmavky, která ležela na vlhké trávě, protože se neudržela na nohou a zhluboka dýchala, aby neomdlela - byla na tom že všech nejhůř.
Ostrý měsíc dokulhal tak, aby byl Slunečním kočkám nadoslech, ale zároveň tak, aby si držel odstup.
,,Nu dobrá, Hvězdo," procedil naštvaně mezi zuby. ,,Tentokrát jsi vyhrála. Ale nezapomeň, že já se nikdy nevzdávám. Jednou se ti to vymstí a ty a tvůj klan skončíte na úpném dně," zavrčel hlubokým hlasem. Kývl kamsi k lesu do tmy, kde začínalo jeho území. Ze stínů lesa odkulhala na měsícem ozářenou mýtinu tatáž černá kočka s tmavě modrými oči, která způsobila Tmavce ta silná zranění.
V tlamičce držela malé sněhobílé kotě a u nohou ťapalo druhé, celé černé, které bylo vidět jen díky zářivým, doběla modroučkým očím.
,,Ostružino," kývl na černou kočku.
Zlatá pozorovala, jak Ostružina položila bílé koťátko na zem a olízla mu hlavičku. Koťátko se na ní tázavě podívalo svými skoro bílými očky a potom svou pozornost obrátilo na Sluneční válečníky.
,,Měj se, Snížku," zašeptala na něj.
Potom otřela čumáček druhému kotěti o rameno a smutně se na něj podívala. ,,Jen jdi, Krvinko. Utíkej do svého nového domova."
Té kočce teče z oka... slza? Ona doopravdy brečí? Podivila se v duchu Jiskřička a najednou jí bylo černé válečnice líto.
Ostružina Krvinku čumáčkem jemně šťouchla, aby už šla, ale místo toho se přitickla k její tlapce.
,,Nechci tě opustit, Ostužino," zamumlala smutně malinká kočička. Ostružina jí olízla hlavičku a zacouvala zpět do stínů stromů.
Safír pomalu a opatrně přistoupil ke koťatům a jedno z nich - Snížka - vzal jemně do tlamičky. Zářivě bílý kocourek vypadal v klidu, nijak se nebránil a spíše působil zvědavě.  Krvinku vzal Špičoun, protože se snažila bránit a utéct za Ostružinou.
Hašín se chladně zadíval Měsíci do očí.
,,Otec se s nimi nerozloučí?" neodpustil si uštěpačnou poznámku při pomyšlení na Šedohřbeta.
,,Jistěže rozloučil!" zasyčel na něj Ostrý.
Zlatá hvězda na něj kývla, že mu děkuje za koťata, ale velitel na ní vycenil zuby a rozběhl se pryč za Ostružinou do lesa na své území.
Kočky ze Slunečního klanu se za zvuku šumícího větru a cvrčků rozešely na opačnou stranu.
,,Doufám, že už je našeho sporu s Kamennými konec. " mňoukl tiše Hurikán, zatímco na cestě zpátky podpíral svou velitelku.
,,O tom pochybuju..." Hvězda se zadívala na Stříbrnou kožešinu a v duchu poprosila Hvězdný klan o milost.
,,To je teprv začátek. Válka začala."

_______

Ahojky lidi, rozhodla jsem se konečně po dlouhé době zveřejnit další část této knihy. Jak jste určitě pochopili, Sluneční klan dostal zpátky svá koťata a vybojoval si i své území Sluneční louky.
Znova se omlouvám, jestli se v této kapitole neobjevila Vaše postava a také za případné gramatické chyby.

Děkuju za každé přečtení, hlasování a byla bych pravdu vděčná, kdybyste napsali celkový názor na nejen tuhle kapitolu. Abych věděla, co se Vám líbí, co zlepšit, nebo naopak neměnit a podobně.

Přeji Vám pevné nervy a hlavně zdraví.

mey