Kočičí válečníci: Osud ve hvězdách

1. Vetřelec

,,Slunéčko, říkal jsem ti snad stokrát, že na utlumení bolesti musíš použít maková semínka, ne slunečnicová," zavrčel podrážděně světlý mourek.
Černá maká l malá kočička smutně sklonila hlavu.
,,Promiň Vítře, už se víckrát nespletu," slíbila.
Mourek zatřepal hlavou a pokyvul tmavé modro šedé válečnici, aby opustila léčitelské doupě. Buřina odkulhala a nechala obě kočky v doupěti o samotě.
,,To bych prosil. Když někoho předávkuješ slunečnicovýma semínkama, udělá se mu špatně od žaludku a tohle prostě my léčitelé nesmíme dopustit."
Černá kočička upřela na svého učitele své zlaté oči. Přestože byl slepý, v podvědomí na sobě cítil její pohled.
,,Tak si vem další pavučiny a ošetři rány zbylých koček." Řekl a zašel do svého doupěte, který se nacházel v malé jeskyni vyhloubené přímo v léčitelském doupěti.
Slunéčka posmutněle vzala do tlamičky pár pavučin a vydala se z doupěte na mýtinu ke zraněným kočkám, aby jim obvázala krvácející zranění.
Vítr se ve svém pelíšku stočil do klubíčka a začal přemýšlet o tom, co se dnes v noci stalo.
Nebe za svítání nabralo fialovo nachovou barvu a hvězdy se začaly vytrácet. Světlý mourek ospale zívl a pomalu usnul.

Od útoku Kamenného klanu uběhlo už šest dní a kočky se mezitím daly dohromady.
Nebe bylo fialové a pomalu bledlo, jak slunce postupně vycházelo.
Černo bílý kocour seděl ve vlhké trávě a pozoroval probouzející se přírodu. Ptáci už létali ze stromu na strom a malá zrzavá veverka chroupala svůj oříšek.
Rychlý hurikán se zvedl a zašel do válečnického doupěte. Překročil pár spících koček a zastavil se u Černé kočky s bílým pruhem okolo krku připomínající obojek. Jemně ji dloubl do ramene. ,,Bílá bouře, vstávej," sykl, aby nevzbudil nikoho jiného. Černá válečnice otevřela oči a ospale si zívla.
,,Jdeme na ranní hlídku," informoval Bílou a zase vyšel z doupěte.
Před vchodem do tábora seděla Hvězdička. Hurikánova učednice. Růžovo fialové nebe se jí odráželo na čistě bílé srsti a v jejích hlubokých modrých očích připomínajících noční oblohu jí hrály veselé jiskřičky.
,,Dobré jitro, Hurikáne," pozdravila mile.
,,Dobré ráno. Jak vidím, jsi připravena," usmál se Hurikán.
Po chvilce vyšla z doupěte Bílá bouře.
Tři kočky vyběhly z tábora a běžely směrem k potoku na hranicích s Deštným klanem. Vítr jemně profukoval, stébla trávy se ohýbala jeho směrem. Ve vzduchu byl cítit pyl z rozkvetlých květin a vůně borovic. Nedaleko od nich byl slyšet šumící potok.
Hurikán vzal Hvězdičku na hlídku místo dnešního výcviku. 
,,Co cítíš, Hvězdičko?" zeptal se ji, když ucítil slabý pach králíka.
Mladá učednice zavětřila.
,,To je... králík?"
,,Správně. Pamatuješ jsi, co jsem ti říkal o plížení ke králíkovi?"
Kočička se zamyslela.
,,Musím našlapovat co nejtišeji, aby mě králík neuslyšel," mňoukla.
Hurikán přikývl. ,,Tak se předveď."
Hvězdička se hned přikrčila a začala se plížit k nic netušícímu králikovi.
Všechnu sílu přenesla do stehen, takže tlapkama jemně dopadala na zem. Naneštěstí zavadila o klacek a křupla ho. Králík si jí všiml a začal rychle utíkat. Učednice se však nechtěla vzdát, tak se rozběhla za ním.
Králík běžel opravdu rychle. Hvězdička věděla, že nemá šanci, běžela však dál. Přeskočil spadlý strom a zmizel v keři. Hvězdička se udýchaně zastavila. Kořist jí utekla a ona se bude muset vrátit s prázdnou.
Už se otáčela, jenže najednou ten samý králík vyběhl zase zpátky z keře a utíkal na druhou stranu. Kočičky si ani nevšiml. Hvězdička se zmateně dívala za ním a nechápala, proč králík najednou utíká jinam. Jenže hned pochopila.
Zvířecí pach ji uhodil do nosu. Učednice poznala, o který pach se jedná a nečekala. Vyšplhala na nejbližší strom,  protože věděla, že pach sílil, tudíž se králíkova hrozba blíží.
Schovala se do koruny stromu a čekala. Najednou se z křoví vynořila velká zrzavá liška. Jak Hvězdička očekávala.
Liška ucítila její pach a začala se rozhlížet kolem. Chvíli kroužila okolo stromu. Učednice se pevně držela větve a nervózně vetřelce pozorovala. Ale potom to liška vzdala a utíkala za králíkem. Když se dostatečně vzdálila, Hvězdička si oddychla a slezla ze stromu.
Kdyby rychle nevylezla na strom, mohla by být teď mrtvá. Vzpamatovala se a utíkala zpět k Hurikánovi.
Černo bílý kocour na ni i s Bílou vichřicí čekal.
,,Kde jsi byla tak dlouho?" zeptal se.
Učednice hlasitě oddechovala.
,,Běžela jsem - běžela jsem za ním, ale pak... utíkal pryč a byla tam liška, schovala jsem se... Tam byla LIŠKA! Opravdová a..."
,,Zpomal škvrně. Jaká liška?" zeptal se zmateně.
,,Zrzavá liška!" zopakovala netrpělivě.
,,Napadla tě?" zeptala se černá kočka.
,,Ne, ale kdybych se neschovala na stromě, tak by na mě zaútočila."
Obě kočky se podívaly na Hurikána.
,,Co budem dělat?"
Kocour se zamyslel.
,,Teď se hlavně musíme vrátit domů a oznámit to Zlaté hvězdě," řekl vážně.