Kočičí válečníci: Osud ve hvězdách

9. Předsudky

Byla noc. Měsíc osvětloval střed tábora, okolo dopadaly stíny stromů.
Oblačná tlapa nervózně přecházela po vyšlapané mýtince uprostřed tábora a napínala uši, aby slyšela přicházející válečníky. U ní seděla Sedmikráska s důkladně obtočeným ocáskem kolem tlapek a snažila se jí uklidnit.
Vítr byl připravený před svým doupětem, kde ležel. Slunéčka ležela vedle něj a nervózně škubala špičkou ocásku.
Ostatní kočky již spaly, nebo si mezi sebou tlumeně povídaly ve svých doupatech.
,,Co když se jim něco stalo? Co když kvůli mně někdo umřel?" obávala se Oblačná tlapa roztřeseným hlasem.
,,Neboj se, určitě se každou chvíli vrátí i s koťaty," zapředla Sedmikráska a olízla bílé matce rameno. ,,V klidu si sedni. Hurikán a zbytek hlídky jim jistě pomohli, pokud došlo k bitvě."
Oblačná poslechla a posadila se vedle Sedmikrásky, při tom nervózně vytahovala a zatahovala drápy.
Kroky a praskání větviček přicházejících koček uslyšel léčitel Vítr jako první. Střihl ušima a postavil se. Ve vzduchu byla cítit krev. Světlý mourek naznačil Slunéčce, aby přinesla připravené byliny. Černá kočička se zlatými oči, které nyní svítily, odběhla do průřezu ve skále a po chvilce se vrátila s bylinkami a pavučinami v tlamičce.
Hašínní dráp vešel do tábora jako první. Oblačná tlapa se prudce postavila a s očekáváním zůstala na místě. Srdce se jí rozbušilo ještě více než předtím, hustou bílou srst měla trochu zcuchanou a neupravenou a ze zelených očí vyzařoval strach. Slunéčka šla velkému válečníkovi naproti, aby mu ošetřila zranění.
Hned za Hašínem se do tábora protáhl Safír. V tlamičce držel bílé koťátko.
Tlapě se zatajil dech. Koťata opravdu přivedli!
Černý kocour k ní přišel a položil jí Snížka k nohám. Oblačná se sklonila a opatrně se ho dotkla čumáčkem. Ve svitu měsíce jeho krásná bílá srst doslova zářila, stejně jako matčina. Podíval se na svou matku svými skoro bílými oči. ,,Ma-mami?" mňoukl zvědavě.
Tlapa se usmála, oči se jí zaleskly slzami štěstí. ,,Ano Snížku, jsem tvá matka," řekla polohlasem a něžně olízla kotěti ouško. Snížek krátce zapředl a zabořil svůj čumáček do matčiny hebké dlouhé srsti na hrudi. Byl hrozně unavený a jediné, co chtěl, bylo přitisknout se ke své matce a sestřičce a spát.
Špičoun k ní také přišel a pustil na zem druhé - černé kotě.
To už přišel i zbytek zraněných koček a nechali se ošetřit od Slunéčky a Vítra.
Krvinka vypadala spíš rozrušeně. Nechtěla žádnou změnu, nechtěla odejít, chtěla zůstat s Ostružinou a mazlit se s ní, jako to bylo do teď. Nechápala, co tu dělá.
Tlapa se na ní usmála. ,,Ahoj, Krvinko," zapředla tiše a nechala malinkou kočičku, aby ji očichala.
Krvinka ze své matky cítila příjemnou povědomou vůni. To ji přimělo zapomenout na její nepříčetnost a poddala se sladkému pocitu ochrany a lásky.  Také se natiskla na svou matku a zavřela očka.
Tlapa se podívala na nově příchozí válečníky a vděčně zapředla. ,,Moc vám děkuju."

Mraky kryly vycházející slunce. Chladný vítr sem tam profukoval, ranní rosa se třpytila na trávě a mezi stromy se utvořila jemná mlha.
Zrzečka, Špičoun a Bílá obloha běželi lesem na ranní hlídce a nasávali čerstvý ostrý vzduch. Listy začaly hnědnout a opadávat.
,,Období padajícího listí začalo," zamumlala Obloha.
Nikdo z nich neodpověděl. Najednou se Zrzečka zastavila a ohlédla se tím směrem, odkud ucítila čerstvou kořist.
Obloha i Špičoun taky zastavili. ,,Každý něco ulovíme, abychom nepřišli s prázdnou," prohlásil. Obloha přikývla a hned zaběhla do podrostu.
Špičoun se přikrčil a vyhlédl si malého rejska, hrabajícího kousek od něj. Začal se pomalu plížit. Už byl skoro na dosah, vytáhl drápy a napjal svaly. Než však stihl skočit, keřík hlasitě zašustěl a následně z něj vyskočila Zrzečka. Rejsek se lekl a ihned zaběhl do své roury. Zrzavá kočička přistála na místě, kde před chvílí stál a zmateně se zadívala do roury mezi listy, kam právě zalezl.
,,Ty myší mozku!" zanadával frustrovaně Špičoun. Zrzečka sebou trhla a zmateně se na šedobílého válečníka podívala.
,,Kdyby ses aspoň uměla plížit, ale to ne, ty si myslíš, že když tě Hvězda přijala do klanu, tak najednou umíš všecko, že? Ale to se mýlíš, domácí mazlíčku!" zaprskal.
Zrzečka stála přikrčená a překvapená Špičounovou náhlou agresivitou.
,,Vždyť se nic hrozného nestalo, byl to jen malý rejsek!" pokusila se bránit.
,,Teď možná ne, ale až příjde období bezlistí, budeš děkovat Hvězdnému klanu za takového malého rejska!"
Kocour podrážděně švihl ocasem. Zrzečka chtěla ještě něco namítnout, ale to už se u nich objevila Bílá obloha s myší v tlamičce.
,,Děje se něco?" zeptala se, když ji položila na zem.
,,Ne, nic. Vraťme se zpátky do tábora," zamumlal chladně a rozběhl se pryč.
Obloha se na Zrzečku nechápavě podívala. Ta jen pokrčila rameny a spolu s Oblohou vyrazila za ním.

Slunce občasně vykukovalo zpod mraků. V táboře bylo celkem rušno, učedníci se vrátili z výcviku, válečníci z lovu a koťata s matkami vylezla ze školky a hrála si v trávě před ní.
Malinká bílá kočička s černou packou, která měla jedno oko modré, druhé žluté, skočila po svém kamarádovi - Plamínkovi. Zrzavobílý kocourek zapištěl a zkulil se na zem. Potom Bělinku odstrčil a šťouchl ji do ramene.
Vanilka koťata s úsměvem pozorovala a hlídala, aby se jim nic nestalo. Vedle ní ležela Světlá bouře, která také hlídala svá koťata.
Lísteček - malý šedohnědý nenápadný mourek - se snažil potichoučku plížit za jeho matkou, která věnovala pozornost někomu jinému. Chtěl se dostat k doupěti starším, aby mu Pruhoun dopověděl jeden z jeho příběhů. Jenže Perlička si ho všimla a utíkala za ním. ,,Lístečku, Lístečku, kam jdeš? Chci jít taky!" usmála se a zabořila na svého bratříčka své pronikavě modré oči.
,,Ano Lístečku, kampak jdeš?" ozvala se Světlá bouře, když se za nimi otočila.
,,Chtěl jsem jít za Pruhounem," zamumlal.
,,Za Pruhounem půjdeš později. Už není nejmladší a nemůže zbytek živova strávit tím, že vám bude vyprávět historky."
Potom se na něj i na Perličku usmála.
,,Tak si utíkejte hrát s ostatními!"
Oba dva se okamžitě s úsměvem rozeběhli za Plamínkem a Bělinkou.
Světlá bouře si vzdychla.
,,Myslíš, že budou Krvinka se Snížkem s ostatními vycházet?" zeptala se starostlivě.
,,To nevím. Musíme doufat," pokrčila rameny Vanilka. ,,Půjdu se podívat, jestli už nejsou vzhůru," mňoukla a vstala. Světlá přikývla a zahleděla se na koťata, která se mezi sebou začala nahánět.
Vanilka nakoukla do školky skrz ostružinový keř. Oblačná tlapa byla vzhůru, a když žlutě zbarvená matka vešla dovnitř, zvedla hlavu.
,,Snížek se zrovna probouzí," zašeptala s úsměvem a hrdě pohlédla na malinký uzlík čistě bílých chlupů. Snížek otevřel svá světle modrá očka a zadíval se na svou matku. Nemotorně se posadil a začal se rozhlížet kolem sebe. Nakonec slabě zapředl a přitiskl se k Tlapě.
Vanilka se usmála. ,,Snížek už si nejspíš zvykl," poznamenala.
,,To ano. Starosti mi dělá spíš Krvinka," bílá matka se podívala na spicí černou kočičku.

Krvinka se probudila. Jen co otevřela očka vyskočila na nohy, protože prostředí, ve kterém se vzbudila, nepoznávala. Snížek se k ní šťastně přitulil, ale ona ho lehce odstrčila. Znepokojeně se rozhlížela kolem.
,,To je v pořádku, Krvinko. Už jsi u své matky," zapředla Tlapa.
,,Kde je Ostužina?" zamumlala tázavě.
,,U sebe doma. A má se dobře. Chceš poznat nové kamarády?" zeptala se konejšivě.
Krvinka neodpověděla.
,,Tak pojď," usmála se a vstala. Snížek radostně vyskočil a upaloval ven.
Perlička vstala a otřepala se od prachu. Svou pozornost nasměrovala ke vchodu do školky. ,,Podívejte! Snížek se vzbudil!" vypískla.
Ostatní koťata se na něj se zvědavostí podívala. Snížek trochu nervózně přešlápl, ale potom se za nimi rozešel.
,,Ahoj," pozdravil mile. ,,Já jsem Snížek."
,,Vítej tady, Snížku. Já jsem Perlička tohle je můj bratr Lísteček," ukázala na malého šedohnědého mourka, ,,tadyto je Plamínek," kývla na zrzavobílého kocourka, ,,a tady jeho sestra Bělinka."
Všichni kývli na pozdrav. ,,A kde je Krvinka?"
,,Máma ji právě budí, myslím, že za chvíli vyleze," odpověděl.
A opravdu. Skrz ostružiní se protáhla malá černá kočička. Zamžourala na ostré denní světlo a hned, co si zvykla, zabodla svůj pohled na cizí koťata.
Perlička se usmála a vykročila za ní, aby se představila. V ten okamžik Krvinka vycenila zuby a ucouvla. Perlička se zarazila.
,,Ahoj, Krvinko," hlesla opatrně.
Černá kočička si jí nedůvěřivě změřila pohledem a zůstala na místě. ,,Ahoj." Mňoukla tiše s kamenným výrazem.
,,Jmenuju se Perlička, a támhleti jsou Plamínek, Bělinka a Lísteček," pousmála se.
,,No a?" Krvinka se posadila.
,,Myslela jsem, že tě to bude zajímat, když teď spolu obýváme jedno doupě," zamračila se.
,,Neboj se, dlouho to tak nebude," zamumlala.
Ostatní si vyměnili zvláštní pohled. Snížek se zatvářil znepokojeně.
Jak to myslí? Tohle je teprve začátek, určitě se nějak zpřátelíme... ale co když ne? Kdo ví, kam tohle nepřátelství povede?

Zdravím! Doufám, že jste si užili prázdiny, za chvíli to skončí. :( No každopádně tu máme novou kapitolu, tak doufám, že se Vám líbila. Přeji hodně štěstí v novém začátku!

Mey