Love you werewolf //ff sterek

2. Náramek

Nevím, kdy jsem usnul, ale když jsem se ráno vzbudil, byl jsem unavený. A něco mě pořád táhlo k onomu domu.

Abych přišel na jiné myšlenky, rozhodl jsem se jít projít do lesa. Ale hned na to mi došlo, že by to nemělo cenu.

Nakonec jsem se prostě znovu rozešel k domu v lese. Zastavil jsem, když se mi na dům naskytl pohled.

Povzdechl jsem si a pomalu se k němu rozešel. Zastavil jsem jen pár metrů před domem.
,,Haló?! Je tu někdo?" Zavolal jsem. Ale nic se neozvalo.

Pomalu jsem vyšel tři schody a sáhl po klice. Ale dostal jsem strach. Chtěl jsem utéct, ale neutekl. Otočil jsem klikou a dveře se otevřely.

Byla tam tma. Cítila jsem veliký strach. No tak, Stilesi, seber se. Je to jen dům.

Pomalu jsem vešel dovnitř a v ten moment se zabouchly dveře. Nadskočil jsem a vyjekl. Ale hned na to jsem si zakryl rukou pusu.

Zvedl jsem zrak ke schodům, vedoucích do prvního patra. Ale jít na tak staré a ohořelé schody, by bylo příliš riskantní.

Pomalu jsem přešel do vedlejší místnosti. Jo, evidentně tady Derek Hale opravdu bydlí.

,,Řekl jsem ti, abys sem nechodil!" Ozval se zamnou naštvaný hlas a já leknutím naskočil a rychle se otočil.

,,Já jsem.....jen, ehm..." ,,Nemáš tady co dělat!" Udělal ke mě pár kroků.
,,Omlouvám se. Jen jsem chtěl..." Znovu mě přerušil. ,,Co?!" Odsekl.

Narazil jsem zády do stěny. Zastavil kus přede mnou. ,,Proč jste mi přinesl ty věci, z toho obchodu?" Řekl jsem nakonec.
,,Naposledy ti říkám, že tady nemáš co dělat! Odejdi, a to hned!" Ukázal ke dveřím.

,,Někdo jako vy, mi nebude říkat, co mám dělat!" Sakra, kde se to ve mě vzalo?!!??
On se ke mě znovu rozešel. Zastavil těsně přede mnou. Ucítil jsem jeho dech na obličeji. ,,Je to můj dům. A ty tady nemáš co dělat!" Cítil jsem, jak se mi začínají třást kolena. Dostal jsem strach, opravdu veliký strach.

,,Jen jsem chtěl vědět, proč jsi tady pořád tak sám." Dostal jsem ze sebe, obešel jsem ho a vyběhl z toho domu.

Konečně jsem se dostal domů. Sjel po dveřích na zem a oddechoval. Zajel jsem si rukou do vlasů. Páni, to bylo divný.

Pomalu jsem vstal a zbytek dne jen koukal na filmy. Potom jsem konečně zase usnula.

Vzbudil jsem se a leknutím spadl z postele, protože jsem si všiml postavy stojící v rohu.
Když jsem se ze země zvedl, nikdo v pokoji nebyl. Jen záclona se houpala ve větru, protože jsem nezavřel okno.

Došel jsem k oknu, ale zdálo se mi, že mezi stromy vidím modré, svítící oči. Zamrkal jsem a oči už tam nebyly.

***

Sakra, co to bylo za debilní sen?! Musel to být sen.

Dalších několik dní jsem vlastně nedělal nic. Teda kromě neustálého myšlení na dům v lese. Na Dereka Halea.

Potom, co jsem taky během několika dní, prohledal celý dům, jsem zjistil, že jak jsem byl u Dereka posledně, musel jsem mít náramek sebou a musel mi tam spadnout.

Nechtělo se mi zpět, ale ten náramek potřebuju. Je to jediné, co mi po tátovi zbylo. A já ho musím mít.

A tak jsem, ač nerad, znovu mířil k tomu černému domu.

Nejistě jsem došel až k domu. Věděl jsem, že by nemělo smysl volat, protože stejně se neozve.

A tak jsem znovu vešel. ,,Omlouvám se, že tady zase jsem..." Zavolal jsem do domu. ,,....ale posledně jsem tady asi ztratil náramek. Jen se po něm podívám a zase půjdu." Jasně, žádná odezva. A co jsem jako čekal?

Vešel jsem do stejné místnosti, jako minule a snažil se náramek najít. Nakonec jsem prohledal i místo, kde jsem posledně stál úplně u zdi.

Ovanul mě lehký vítr a já se narovnal. Sotva jsem se otočil, zařval bych, ale lekl jsem se tak moc, že jsem to nedokázal.

,,Já se.....omlouvám se..." Zašeptal jsem směrem k němu. Pohled jeho ledově smaragdových oči, mě děsil.
Pak mě prudce chytil za zápěstí levé ruky, až jsem sebou leknutím cukl.

Dal ruku do úrovně svých loktů a z kapsy vytáhl tátův náramek....a byl spravenej, takže už mi nebude padat.

Náramek mi dal na ruku a opatrně zapnul. Spustil jsem ruku podél těla a stále hleděl do těch nepříčetných, avšak krásných očí. Cože?! Krásných?! Hráblo mi?!?!

,,Děkuju." Dostal jsem ze sebe. ,,Při troše štěstí už ho znova nerozbiješ a už se nebudeš vracet." Odsekl a odcházel.

,,Počkej....jak jsi ho spravil, Dereku?" Sotva jsem řekl jeho jméno, trhaně vydechl a zastavil. Pak se ke mě otočil čelem.
,,Nebylo to těžký." Odpověděl a znovu se rozešel pryč. ,,Tak ti děkuju. Stiles je vděčný, že už mu náramek nespadne." Řekl jsem a slyšel, jak vyšel schody.

Pomalu jsem se vracel zpět domů. On byl tak zvláštní. Jeho pohled jakoby o něm říkal, že nemá žádné emoce. Ale přitom když jsem řekl jeho jméno, zarazil se. Takže emoce má, to je jasný.