Nechci Se Vracet

Kap. 1 Shiraki Umino

Jako první se musím představit, jmenuji se Shiraki Umino. A mám skoro nejsilnější chakru v celé listové. Ne že bych byla namyšlená ale je mi pět a už jsem prošla academii. Můj starší brácha Iruka na to celkem žárlí, a to mi dělá starosti. Když jsem se vrátila že skoušek s tím že už jsem ninja uvítal mě ramou do břicha (ještě víc ho pak naštvalo že jsem ji ustala) a pak se mnou dva dny nemluvil.

No spátky kmoji chakře. Před dvěma dny jsem dělala na rozkaz hokageho zvláštní tréning. Zpočívalo to v tom že jsem bojovala proti džoninovi (nemám páru jak se to píše 🤔🤔) a dopadlo to celkem dobře. Tedy alespoň jak pro koho ten chudák ležel pořád ještě v nemocnici .

Hokage se rozhodl že mě přestane posílat na mise říkal že jsem moc nebezpečná a že jestli se o moji chakře dozví nepřítel bude se jí chtít zmocnit. Měl pravdu a tak jsem jeho nařízení respektovala ale dal trénovala.

Jednoho dne jsem šla trénovat a Iruka šel se mnou. Nechtěl veřit že jeho mladší sestra dostala zakas chodit na mise protože je na svůj věk až moc dobrá. "Proč nejsem tak dobrý jako ty? "
"Myslím že prostě moc málo trénuješ Iruko! "
"Děláš si srandu trénuju dvě hodiny denně"
"A já pět Iruko. Měl by ses stydět za to že nedokážeš porazit o tři roky mlatší sestru a navíc sestru která dodělala academii v pěti letech. Takový člověk nemůže mít žádné skušenosti." (to poslední řekla s pořádnou dávkou ironie)

Iruka jem mlčel vypadal jako hromádka neštěstí. Zastavil se já se pořád ještě s úsměvem na tváři otočila, ale když jsem viděla Iruku jak se dívá do země a po tváři mu setkají slzy. Úsměv se z ničeho nic stratil. Šla jsem za ním obejmula jsem ho a řekla "Promiň já to tak nemyslela jsem hloupá. Vážně jsem tě nechtěla urazit"
"Dneska tě porazím vyhraju určitě"
Uf aspoň už neplače. Nevím proč ale zdá se mi že se iruka chová čím dál více jako holka.

Došli jsme spolu na mítinu uprostřed lesa. "Abys nemohl říkat že mám výhodu budeme bojovat v boji z blíska platí?"
Kývl začali jsme. Rozběhl se ke mně ale Iruka pro mě není žádný soupeř. Znuděně jsem odrážel všechny rány a když mě to přestalo bavit vrátila jsem mu pořádnou ránu do břicha. Iruka se svalil k zemi. Polekala jsem se tak moc jsem ho přece nepraštila protože vím že toho Iruka moc nevydrží. Sklonil jsem se kněmu a otočila ho na záda když v tom se pousmál a vrazil mi pěší do nosu. Vstala jsem a zčela jsem se hlasitě smát.

Iruka vstal taky ale nesmál se. Zadíval se do křoví . Otočila jsem se stejným směrem a řekla potichu "někdo nás pozoruje".
"Ano jsem si tím na sto procent jistý."
Šla jsem ke křoví ale už tam nikdo nebyl. Zvláštní kdyby to byl nepřítel zaútočil by a co by tu kdokoli jiný než nepřítel pohledaval ve křoví?
Otázky mi lítali hlavou jedna přes druhou když v to se ozval Iruka
"Pojďme neměli by jsme tu být déle než je nutné a navíc mě s tebe bolí břicho"
"Opravdu to tak moc bolí?"
"Měla by jsi znát svou sílu"
Udělal krok jenže spadl. Na nic jsem nečekala a podepřela ho nechtěla jsem tady být.

Tak co jsi o tomhle myslíte? Doufám že to aspoň nějaký člověk bude číst a další část bude doufám brzy. 😝
Ahoj