Protože nejsi volná

6

Nevěřícně se na něj podívám však jsem byla pryč takovou dobu.

"Měli radost z hub? A bože co se ti stalo s koleny?" zeptá se a zvedne obočí.

Opravdu už nemůžu, točí se mi hlava a potřebuji rychle do svého pokoje.

Hruď se mi začne nepravidelně zvedat a začnou se mi klepat ruce a kolena.

 "Jo měli radost a zakopla jsem, jdu se převést," vylítne ze mě rychle. Nečekám na odpověď a rychle běžím do svého pokoje pro prášky.

 Pocit, že se nemůžu nadechnout je mi už známý, ale stejně pokaždé mě to šíleně děsí. Mám strach. Když uvidím svůj pokoj pomalu ze mě spadne všechen ten strach, jsem v bezpečí. Jsem v bezpečí! To bude dobrý.

 Sednu si na postel a sleduji jak se mi ruce neustále klepají.

 Snažím se pomaleji a pravidelně dýchat. V duchu počítám, to mi poradila psycholožka. 1, 2, 3, 4, 5 , 6. Nádech, výdech, nádech, výdech.

Lehnu si na svou postel a zavřu oči. Je mi tak zle. Zase ten pocit. Strach, bezmoc, smutek, beznaděj, lítost to všechno jsem právě cítila.

Na večer mě přišel zkontrolovat děda, naštěstí jsem na tom už byla o trochu lépe.

Další den byl mnohem lepší a to nejspíš proto, že jsem nevylezla ze svého pokoje. Když jsem potřebovala na vzduch, tak jsem prostě jen šla na balkón.  Když jsem nepřišla na snídani dědovi to asi nepřišlo podezřelé, ale krátce po obědě za mnou přišel a přinesl mi jídlo.

 "Přinesl jsem ti oběd."

"Jo a zase se vracím do práce, takže tady budeš každý den, samozřejmě kromě víkendu, 4 hodiny sama.

Zvládneš to tu?"

 Být sama rozhodně beru, upřímně nic víc si ani nepřeji.

 "Zvládnu, a děkuji za oběd..."

 "No radši neděkuj, už se nemůžu dočkat až se vrátí Marta, nesnáším vaření a ani mi to nejde..."

"Zatím vše co jsi mi uvařil, tak mi chutnalo," uklidním ho.

 Usměje se. "Přijedu v 5 hodin, ani o minutu déle."

 Přikývnu.

 Pečlivě projede můj pokoj a narazí očima na knížku s půdy to mi připomene, že jsem se k ní ještě nedostala.

 "Tu jsem ti četl, když jsi byla malá. Milovala jsi ji," oznámí mi.

Aha, takže proto mi přijde povědomá!

Odešel a pak už jsem jen slyšela nastartování motoru dědova auta a viděla prach, co za sebou zanechal. Takže každý den, kromě víkendu, děda odjíždí v něco málo před jednou hodinu a vrací se přesně v pět.

Neměla jsem v plánu vyjít ven, alespoň ne hlavními dveřmi. Vylezla jsem oknem na střechu a bolest v koleni jsem se snažila ignorovat. Bylo to těžší než jsem myslela, ale nakonec jsem se tam nějak dostala.

Střecha nebyla nějak hrozně strmá, ale ani nijak pohodlná, jenže ten pocit volnosti tam, byl strašně příjemný.  V den bouračky, jsem si představovala jak bych chtěla prostě jen běžet po poli dokud mi nedojde dech. Teď si to můžu dělat klidně každý den. Na střeše jsem měla pocit, že můžu v klidu dýchat sledovala jsem tichou krajinu a hleděla do dálky. Když už jsem chtěla pomalu lézt zpět do svého pokoje, uviděla jsem něco na obloze. Vlálo to a bylo to obrovské v černé a červené barvě.

Zase ty barvy. Když se to trošku přiblížilo věděla jsem na 100%, že je to drak, opět bez nikoho, kdo by ho pouštěl. Ten drak, kterého jsem viděla několikrát před nehodou a v den nehody. A teď když nad tím tak přemýšlím tak to on mě možná dostal z toho bláznivého lesa. Teda vím, že to nedává smysl, ale myslím, že to byl on. Přece jen mě táhl jeden provázek, a pak jsem zahlédla, jak něco odlétá do výšek, a to něco mělo červenou a černou barvu...

Seděla jsem jako přilepená a sledovala ho, nebo to?

 Pořád byl hrozně daleko, ale i tak jsem viděla každý jeho detail. Vznášel se tam, přímo naproti mě. Měla jsem bláznivý pocit, že mě pozoruje.

Jenže to je jen kus látky a kovu. Nevím co si tady namlouvám. A to že jsem ho už několikrát viděla, třeba za to můžou ty prášky, jejich vedlejší účinky třeba jsou halucinace...

Ale je divný, že když je teď neberu, tak ho i tak vidím a v den nehody a před ní jsem žádné prášky taky nebrala.

Drak se pomalým tempem přibližoval a já už se chtěla pomalu stáhnou zpět do domu, ale zastavil mě až  moc známý hlas.

"Mrzí mě tvé trápení. Mrzí mě to."

 Stejný hlas jako v den bouračky. Ten uklidňující a melodický hlas, co mi šeptal celou cestu v záchrance. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči.

 V duchu si dám facku.

 "Co tě mrzí?" zašeptám do oblohy a snažím se o stejně tichý a uklidňující tón jako zní ten jeho.

 "To že nejsi volná," zašeptá hlas, který je najednou mnohem blíž než předtím.

Furt nechám zavřené oči, bojím se je otevřít.

 Ucítím na svém rameni zase něčí dlaň a tentokrát i dech. Strašně se leknu, ale přinutím se nechat oči zavřené. Jsem blázen, měli by mě někam zavřít. Podepíši jim cokoliv, hlavně ať se zbavím toho hlasu, těch barev a halucinací,

"Nejsem volná?"

"Nejsi, nejsi," celá obloha zpívá společně s tím hlasem.

Ruce se mi rozklepou, ruka z ramene mi zmizí a všechno utichne.

Otevřu oči.

Nikde nic, už ani draka nevidím.

 Slezu zpět do pokoje a v hlavě mám hrozný zmatek.

Se mnou je vážně něco špatně, hodně špatně.

Totální blázen jsem.  Vezmu krabičku svých prášků a hledám vedlejší příznaky. Není tam nic o halucinacích.

Prášky hodím na zem a vezmu knížku ze sklepa. Je v češtině a jsou to pohádky. Každá pohádka má pár stránek a i když je čtu nahlas vůbec si nepamatuji, že bych je někdy slyšela. Asi se na to zeptám pak dědy...

 Knížku zavřu a otevřu jinou knížku, kterou jsem si sem přivezla.

Lehnu si do postele a nechám se unášet dějem. Od knihy, mě odtrhlo až zaklepaní na dveře. Vyjekla jsem, protože mi vůbec nedošlo, že by děda už mohl být doma. Při čtení nikdy nevnímám čas.