Protože nejsi volná

11

 "Počkej," zarazí mě jeho hlas a chytne mě svou chladnou rukou.

 "Takhle to bude bezpečnější."

Z Chesta se stane opět tisíce kousíčků, které sletí dohromady a utvoří draka s dlouhým provázkem.

"Chyť se."

Nedůvěřivě provázek chytnu a čekám na další pokyny.

Ten jeho slabý provázek, mě přece nemůže udržet.

 Jo v lese mě nadnášel, ale to jsem mu pomáhala, a navíc mi připadalo jako by mě spíš držel za ruku...

 Ale ve vzduch mu opravdu nepomůžu.

 "Pořádně se odraz od konce střechy."

"Počkej cože? Ne!"

"Pověz, kdo jsem."

"Proč se mě na to zase ptáš?"

"Odpověz."

 "Jsi drak, který se mění na člověka," odpovím stejně jako minule.

 "Dobře, věř mi."

Drak se rozletí a mě táhne za sebou. Tak jak poručil jsem se odrazila od konce střechy a vzlétla.

 Nechápala jsem to, cítila jsem jako by mě někdo držel v náručí a pomalu se mnou klesal dolu. Kapky deště mi vadili v koukání a sledování tohoto zázraku, ale já jsem oči zavřít nedokázala.

Chtěla jsem si zapamatovat každičký detail.

Necítila jsem to, že se držím provázku, cítila jsem pouze to, jak jsem u někoho v náruči. Bylo to kouzelné.

A když jsme se dostali zpět na zem připadala jsem si najednou tak těžká.

"To bylo neuvěřitelné," řeknu mu popravdě.

 Otevřu dveře a drak vletí dovnitř.

Kapky z něho stékají a v chodbě se  znova rozpadne na kousíčky látky a stane se z něho člověk, stejně tak promočený, jako byl drak.

 Na tohle si nikdy nezvyknu.

Tohle mi nikdy nebude připadat normální. Tohle je prostě nemožné, ale přesto skutečné.

Běžela jsem se převléct do suchého oblečení a nabídla jsem i nějaké oblečení Chastovi, ale odmítl.

Svého červeného trička a černých volných tepláků se nehodlal vzdát.

Když jsem suchá vyšla z koupelny,  Chest stál v mém pokoji. Nečekala jsem ho tady, takže jsem ze sebe vydala překvapený zvuk.

 "Řada čteš, že?"

"Ano."

 "Taky rád čtu, ale tenhle jazyk neznám," řekne a ukáže na mou knihu, kterou mám zrovna rozečtenou.

 Něco mě napadne.

 "Pojď se mnou, možná mám knihy, které by jsi přečetl."

Vylezli jsme na půdu a já mu našla knihy, které jsem první den, co jsem sem přijela našla.

"Ano, to přečtu."

 "Opravdu? O čem to je?"

"Nevím, tohle neznám, ale vypadá to na nějaké legendy..."

"Mám nápad. Já začnu číst nějakou svou knihu a ty nějakou z těchto. Pak si navzájem řekneme o čem ty knihy jsou."

 "Dobře."

Chest si vybral knihu, která ho zaujala podle názvu a následně jsme slezli.

Já vzala svou knihu a stejně jako on jsem začala číst. Seděli jsme oba na zemi naproti sobě, oba pohlceni příběhem, oba ve vlastním knižním světě.

 Atmosféra mezi námi byla klidná a já si po dlouhé době připadala normálně. Což zní směšně, když naproti mně sedí cizí kluk, který se mění na draka.

Možná po 2 hodinách čtení jsme se dohodli na tom, že už si o těch knihách něco málo řekneme.

 " Začni první," vyzvu ho.

 "Dobrá."

Nemohla jsem se dočkat až mi jeho hlas bude něco vyprávět.

 "Můj příběh je o dvou království,  které mezi sebou měli vždy dobré vztahy, něco jako nenávist mezi sebou nikdy nepoznali, bylo to tak odjakživa... Jednoho dne jedna stará žena přešla hranice z jednoho království na druhé a vyžádala si slyšení u krále. Stará žena řekla, že byla u svého pána trestaná, vězněná a dokonce i zneužívaná. Řekla mu spoustu lží, které slyšela u svého krále.

 Různé pomluvy, co se o něm šíří v jejich zemi. Král se hrozně naštval a uvěřil její lži. Pozval krále z království té ženy pro vysvětlení. Dva králové se sešli a skončilo to rvačkou. Když oba králové leželi na sobě stará žena vzala dýku a oba krále zabila. No a dál nevím.."

Páni, prostě páni.

 "Ouu tak to jsem zvědavá jak to dopadne. Proč si myslíš že je chtěla rozhádat a pak zabít?"

 "Nevím to mi právě nedává smysl, na trůn by se stejně nedostala. Nebo možná se jí jen nelíbila vláda jejího krále..."

"Jo to je možný."

"O čem je tvá kniha?"

 "Myslím, že se ti to nebude líbit, je to romantický příběh.."

 "Prosím, povídej."

 Pro sebe se usměji.

 "Dobře tedy... Je to o jedné tanečnici, která je zrovna na jedné soutěži, která se jmenuje Improvizace. No a jak název napovídá, tak jde vlastně o improvizaci, neboli taneční bitvu v tanci bez naučené chorografie. Dva lidi tancují naproti sobě a porota je hodnotí. No a ta tanečnice tancuje proti jednomu tanečníkovi, kterého si  vylosovala. Jenže místo toho, aby tancovali proti sobě, tak tancují společně. Krásně se doplňují a společně si vedou mnohem lépe než kdyby tancovali samostatně. Nakonec je oba diskvalifikují, protože párový tance v této soutěží být nemají. Je to ale vůbec netrápí a pomalu se začnou poznávat. Nakonec se dohodnou, že párový tanec není vůbec špatný nápad a zkusí další soutěže. Dočetla jsem to do bodu, kdy oni zrovna trénují na jejich další soutěž."

 "Nezní to vůbec špatně," řekne.

"Navíc tebe tanec baví, takže k tomu máš asi blízko."

"Jak víš, že mě tanec baví?"

 Potlačí úsměv a podívá se do země.

"Viděl jsem tě tancovat."

 "Ne, bože to ne."

"Ale ano, a docela ti to šlo."

Plácnu se do čela a celá červená si lehnu na záda a knížkou si přikryji obličej.

Miluji vůni knih. Slyším ho jak se krátce zasmál a přisunul se blíž ke mně.

 Ucítím jeho dotek na ruce a naskočí mi husí kůže.

"Jak je tohle možné?" zeptám se ho a knížku si z hlavy sundám.

"Možná není."

Nechápavě se na něj podívám, ale on na to už nic neřekne.

Dále jsme si opět četli, říkali jsme si navzájem pocity a myšlenky a já měla pocit, že poprvé v životě jsem potkala člověka, který mi rozumí a chápe mé bláznivé, smutné ale i veselé já. Seděli jsme blízko sebe a vyřazovalo z nás teplo a pozitivní energie.

Pořád jsem sice něco nechápala a nevěděla, jak si nějaké věci vysvětlit a ta nejistota mě ničila, ale ten jeho a můj úsměv mi pomáhal na to vše zapomenout.