Protože nejsi volná

3

Všude bylo spousta prachu a harampádí.

Židle, stará pohovka, knihy, obrazy, které byly tak zaprášené, že jsem ani neviděla co na nich je, taky spousty hraček a truhel ve kterých jsem bohužel poklad nenašla.

 Hledala jsem draka, i když jsem stejně neměla v plánu ho venku pouštět.

Chtěla jsem ho prostě jen najít, představit si jak ho společně najdeme s tátou.

Jenže po drakovi ani památka.

 Nechtělo se mi už lézt dolu, připadala jsem si tu klidně, a tak jsem se rozhodla tu chvíli zůstat. Sedla jsem si na starší pohovku a vzala několik knih, abych zjistila o čem jsou.

Sebou jsem si vzala spoustu knih, ale možná tu najdu něco zajímavého.

Knihy však byly až do jedné v nějakém mně neznámém jazyce.

Až na  jednu, ta byla v mém jazyce, vypadala jinak než ostatní spíš taková pohádková knížka.

A měla jsem pravdu, v knize byla spousta obrázků, připadalo mi to hrozně povědomé, jen nevím odkud.

Knihy jsem vrátila na místo, kde jsem je našla a tu jednu jsem si nechala, vezmu si jí do pokoje a někdy pořádně prohlédnu.

Třeba mi později dojde odkud mi kniha připadá povědomá.

Ještě si projdu obrazy, které se tu jen valí na zemi, opráším z nich prach a skoro se až leknu.

Už chápu proč nikde nevisí, vypadají hrozně strašidelně.

Ale ten člověk, co je nakreslil je pravý umělec, použil pouze červenou a černou barvu, a je to hrozně chaoticky neurčité.

Nevím, co přesně tam vidím, ale cítím z toho hroznou negativní energii, hrozný strach, hroznou bezmoc.

Napadlo mě, že to maloval můj táta, ale ten kreslil úplně jinak a vždy se snažil kreslit pozitivní věci.
Něco v čem člověk vidí naději a jistotu a hlavně bezpečí, tohle je přesný opak toho.

Prozkoumám je všechny a snažím se najít někde rok, nebo podpis, ale bohužel nic.

 Který člověk by nepodepsal své dílo?

 Asi ten, který s ním nebyl spokojený a nedokázal si připustit svůj talent. Tohle je pro mě až moc známé.

 Ty obrazy jsou úžasný, mám chuť si je všechny vzít do pokoje a koukat na ně dokud se v nich přesně nezorientuji, ale vzhledem k mému stavu, by to nebyl dobrý nápad, ještě víc psychicky špatně na tom být nesmím.

A koukat více jak 5 hodin na obrazy, čehož bych byla schopna, by mi asi moc nepomohlo k tomu, abych se  srovnala.

Tyto obrazy jsou podle mě společností nepochopeny.

 Ty tahy, ten vztek, ta bolest v tom. Jejich příběh musí zůstat skrytý.

 A i když jim chci přijít na kloub vím, že bych neměla.

Navíc už jen ty barvy mě děsí, zase červená a černá.

Tyhle barvy přináší smůlu. Vezmu knihu a slezu pryč z půdy.

 I když to poslední o čem sním je jít dolů za dědou a jeho společností, hlad mi bohužel nedá na vybranou.

Sejdu tu hromadu schodů a zamířím do kuchyně, kde právě sedí u černého a obrovského stolu 5 lidí.

Ihned se mi začne špatně chodit a dýchat, nemám ráda cizí lidi a věci.

Od minulého roku to přímo nesnáším.

Nové věci a lidi přináší změny a těch bylo v mém životě už dost. Nejradši bych se rozkřičela na celý dům, abych ty lidi vyděsila a oni by odešli.

Tohle byla moje taktika, lidi na škole na mě koukali jako na divné stvoření, tak jsem se jím i stala.

Kdykoliv se ke mně někdo přiblížil, nebo se chtěl seznámit, odehnala jsem ho.

Ani nevím proč, prostě na nic nového nejsem připravená a ani nebudu.

"Dobrý den," slušně pozdravím.

 "ÁÁ přátelé moji, tohle je moje vnučka Sam."

Všichni starší pánové se na mě usmějí.

 "Copak tě přivedlo dolů?" zeptá se starostlivě, protože dobře ví, že jsem sem rozhodně nešla bez důvodu.

 "Jen pro něco k jídlu, hned zase půjdu," rychle se snažím odpovědět.

"Nechceš si zahrát s námi poker?" zeptá se s naději v hlase.

 Ne to teda rozhodně nechci!

 Chci jídlo a lehnout si do své postele.

 "Ne děkuji, radši bych si pak šla lehnout."

 Přikývne a začnou pokračovat ve hře tam, kde skončili. Rychle si namažu pár krajíců chleba s máslem a nakrájím zeleninu.

 Vše dělám hrozně rychle a modlím se, abych se při krájení nepořezala, ale ty pohledy, co cítím na mých zádech jsou nepříjemný.

Jako by kontrolovali každý můj krok a hledaly na mně chyby.

 Jídlo vezmu a bez jediného slova doslova běžím zpět nahoru do bezpečí a uklidňujícího ticha.

 Vezmu si na sebe černou mikinu a sednu si do chladnějšího večera na balkon.

Miluji černé oblečení, protože večer úplně splynete s tou tmou.

Stanete si její součástí.

Vidím obrovské pole, které vypadá jako by nemělo konce a vedle něho  spousty stromů z kterých padá  zlatavě hnědé listí.

 Vítr fouká a listí šustí o sebe.

Zvuky jsou přesně akorát hlasité a příjemné, prostě v dokonalé harmonii.

V klidu si vychutnám svou večeři a poslouchám přírodní zvuky.

Možná měl děda pravdu změna prostředí mi pomůže.

Zvlášť když je tady málo lidi a více přírody, myslím že tu možná přeci jen zůstanu déle.