Protože nejsi volná

10

Celou cestu jsem běžela a běžela. Snažila jsem se nemyslet, snažila jsem si neříkat, že jsem blázen.

Sakra celý život se o něco snažím, ale vše se jen vždy zhroutí jako domeček z karet.

Táta vždy chtěl abych malovala to co on sám chtěl. Mamka chtěla, abych byla přehnaně optimistická jako je ona. Všichni po mně něco chtěli a já je vždy zklamala.

Jenže čím víc mě nutili do něčeho co jsem dělat nechtěla, tak tím víc jsem ztrácela sama sebe.

Běžela rychle, v puse jsem měla sucho a nedokázala jsem popadnout dech. Když jsem konečně vzala za kliku domu, lehla jsem se na gauč a rozdýchávala dnešek.

Událost s drakem, nebo klukem, nebo co já vím, co on je, bylo něco tak neuvěřitelně děsivého, ale na druhou stranu kouzelného.

Jeho uvolněnost a milý úsměv by dokázal očarovat každého. A svýma očima by zhypnotizoval a donutil člověka udělat naprosto cokoliv.

Prostě to bylo nereálně úžasné.

Ten okamžik, když se z draka stal kluk, jako by se vzduch dýchal líp a příroda jako by se zklidnila a dala mu prostor mluvit. Nakonec jsem z toho všeho usnula.

Probudila jsem se nějak po 3 hodině ráno a jelikož jsem už nemohla spát, vylezla jsem z pohovky v obýváku a šla do svého pokoje.

Dneska ještě Mar neměla přijít, až zítra na oběd a večeři, docela jsem se lekla, že mohla přijít už dneska, ale to by mě probudila.

Vylezla jsem na střechu a upřímně po tmě to nebyl úplně moc dobrý nápad. Kdybych spadla z 3 patra velkého domu asi bych už nikdy nechodila.

"Jsi tu?" zeptám se oblohy.

"Vždycky tu jsem, zapomněla jsi?"

"Nezapomněla, jen se ujišťuji."

Ucítím ruku na ramenou, a pak uvidím tělo, co si sedlo vedlo mě.

V té tmě mu nevidím do obličeje, ale vsadím se, že se zase usmívá.

"Mám radši noc než den a ty?" zeptám se ho, protože nevím o čem jiném mám mluvit.

"Taky jí mám radši. Protože můžu lítat, kde chci a nikdo mě nevidí."

"Musí být úžasné létat," poznamenám.

"Ano, to je."

Oba koukáme na noční oblohu a sledujeme hvězdy.

Otočím se k němu a znova si ho začnu prohlížet.

"Proč na mě koukáš?"

Sklopím oči a začnu si hrát s prsty v klíně.

"Promiň. Já jen, nevím co si o tobě mám myslet em," snažím si vzpomenout na jeho jméno.

"Cheste," připomene mi.

"Cheste," zopakuji.

"To chápu, že nevíš, co si o mně máš myslet..."

"Jak jsi myslel to, že jsi poručil větru? Větru nikdo nevládne ne?"

Nahlas se zasměje.

"Bez větru bych nemohl létat. Jsme dobří přátelé, ale v tomhle světě jsem postaven víš než on. Proto jsem řekl poručil."

"A-aha."

Seděli jsme a seděli a mně byla čím dál větší zima a čím dál mi přišlo nemožné se zvednout. Ale nechtěla jsem odejít bylo mi tam tak hezky.