Protože nejsi volná

18

Dojeli jsme k dědovi v pořádku, pořád jsem ze všeho byla v šoku.

Všechno to byl jen sen, pouze má fantazie.

Dalších z mých živějších snů.
I když jsem věděla, že je to pravda vůbec jsem se s tím neuměla smířit.

Jak bych mohla?

Nechat jít to, co mě dělalo šťastnou?

I přesto, že jsem v srdci měla díru něco mi to dalo. Ne něco, ale všechno. Chest mi dal základ do mého nového života.

A já mu teď ukážu, že jsem si od něj vše převzala.

Dokážu, že Chestova práce nebyla zbytečná.

S dědou jsem se přivítala objetím a  nestačil se divit.

Zase tak blízký si nejsme, to se ale změní.

Rodiče vybalovali a já poprosila o pokoj úplně nahoře u půdy. Vypadal úplně stejně.

Všude jsem tu vydělá okamžiky s Chestem.

Když mi šel říct dobrou noc, když jsme si četli, když jsme se smáli...

Cítila jsem smutek, ale i neuvěřitelnou radost.
Chest není pryč, je součástí mě.
Navíc jak bych mohla být smutná? Moji rodiče jsou naživu a konečně jsem našla rovnováhu svého života.

Vím, co chci od budoucnosti a taky vím, jak mého výsledku dosáhnout.

Na nočním stolku jsem našla knížku s pohádky, která byla v mém snu.

Našla jsem příběh, který se mi líbil nejvíce, až na konec samozřejmě, a začala číst.

Do pokoje mi asi po půl hodince přišel děda.

"Ahoj Len. Rodiče se po tobě shánějí." Přikývnu a knížku nechám otevřenou na své posteli.

"Dědo?"
"Ano?"
"Máme nějaké plátna? Chtěla bych malovat."

S upřímným úsměvem a jiskřičkami v očích mi pokynul rukou ať jdu za ním.

Vyšplhali jsme na půdu a děda vzal několik pláten různých velikostí a podal mi je.

Bylo poměrně těžké s nimi slézt po žebříku, ale i děda se spousty štětci a barvy to zvládl.

Sešli jsme potichu schody a já mu navrhla, že by jsme společně mohli něco upéct.

Byl přímo nadšený z tohoto návrhu, nebo možná vděčný za mou pozornost k němu.

"Třeba babovku?" zeptá se.

"Rozhodně."

Když jsme vešli do obýváku mamka a táta koukali spolu vedle sebe na televizi.

"Ach tak tady jsi. My přijedeme a ty zalezeš do pokoje," vyčte mi mamka.

Najednou mi její výčitky nepřišli otravný, ale byla jsem za ně vděčná.

Lepší než kdyby nebyly žádný.

Lepší než kdyby její hlas zmizel.

Lepší než kdyby se z ní stala jen vzpomínka.

"Promiň."

Táta zaregistroval plátna a malířské potřeby, které jsme nesly a hrdě se na mě podíval.

"Výborně. Jdeš malovat? To je skvělá zpráva, ukaž, načrtnu ti, co budeš kreslit. Co myslíš, zlato, co by jsme mohli nakreslit?" zeptá se mamky, ale ta než se dostane ke slovu, ji rychle přeruším.