Protože nejsi volná

8

Děda přišel přesně v 5 hodin a jak sám slíbil ani o minutu déle.

 Napadlo ho, že by jsme mohli společně něco upéct, a pak si to vychutnat na lehátkách před domem. Souhlasila jsem, protože jsem stejně neměla co dělat, a nechtěla jsem přemýšlet o tom co se zase stalo na střeše.

 Společná aktivita s dědou mi na to aspoň na chvíli pomůže zapomenout.

 "Na co máš chuť?" zeptá se mě.

"Bábovku!"

 "Dobře," zamyslí se jako by uvažoval, co na to všechno budeme potřebovat.

"Tak jdeme na to," zavelel a vyndal formu na bábovku.

Já mezitím vyndala suroviny, které mi přikázal najít a začala jsem je všechny zpracovávat do sebe.

Po chvilce už jsme měli krásný těsto. "Uděláme ji dvoubarevnou?"

Přikývnu a začnu hledat kakao, aby nám těsto trochu obarvilo.

Pak světlejší i tmavší těsto nalijeme do formy a posypeme oříšky.

No a teď to nejhorší, musíme čekat.

 Sedneme si k televizi, protože dědovi dávají jeho oblíbenou show o vaření.

 "Nemáš rád vaření, ale koukáš na pořady o vaření?" zeptám se smíchem.

 "No jo, já ty lidi prostě obdivuji." Jo já taky.

 Spálila jsem i lívance, což je podle všech to snad nejjednodušší. Jedno vím jistě ze mě kuchařka nikdy nebude.

 Bábovku už máme vyndanou a krásně se nám chladí u okna, a ta vůně!

 Kéž by existovala svíčka s příchutí bábovky, to bych tohle mohla cítit pořád.

Sladká vůně, která se vznášela ve vzduchu a nasadila úsměv mně i dědovi, neexistuje nic kouzelnějšího.

Když jsem konečně bábovku ochutnali, oba jsme neměli slov. Prostě nebylo co dodat, byla úžasná. Sedli jsme si s ni před dům a užívali si tu chuť.

"Ta knížka, co jsi říkal, že jsem jí měla jako malá ráda. Vůbec si na ni nevzpomínám..."

Dojedl svůj kousek bábovky a usmál se na mě.

 "To se ani nedivím. Měla jsi ráda, pouze jeden příběh z té knížky, který je úplně na konci. Myslím, že to byla pohádka o princezně a drakovi. Ale ty jsi její konec nesnášela, tak jsi si vymyslela vlastní. Už si ji bohužel nepamatuji, to táta ti jí vždy tady četl."

Pamatuji si jako by to bylo včera, tátu, který mi četl pohádky. A taky si pamatuji jak jsem ho nutila konce upravovat podle mých představ.

"Zkus si přečíst ten poslední příběh, třeba se ti oživí paměť."

 "Možná ano."

Po chvíli mě napadne další otázka na dědu.

 "A dědo?"

 Pohlédne na mě zvědavě a zvedne obočí. "Kdo namaloval ty obrazy na půdě? Ty v červené a černé barvě?" Nechápavě se na mě podívá. "Obrazy? O žádných obrazech na půdě nevím."

Společně tedy jdeme na půdu a když mu ukážu obrazy o kterých jsem mluvila vypadá pořád hodně zmateně. "Vůbec jsem o nich nevěděl. Netuším, kdo je sem dal a už vůbec nevím kdo je namaloval."

 Přejede prstem po jednom obrazu a pořádně ho prozkoumá.

"Ale byl to pravý umělec."

 S tím souhlasím, ale je dost zvláštní, že neví od koho jsou a jak se dostali k němu na půdu.

Slezeme dolu, já zamířím do svého pokoje a děda dolu k sobě.

Vezmu knížku a najdu poslední příběh.

Příběh je jak jinak než překrásné princezně, co milovala svůj lid více než svého prince. Ten se hrozně rozzuřil a zavolal draka, který měl princeznu potrestat. Princezna, ale draka okouzlila svou krásou a draka s pomocí svého lidu zabila. Princ prosil princeznu o milost, a tak mu přikázala aby do konce života byl součástí jejího lidu, kterého tolik miluje. Princ se konečně dočkal lásky princezny a vše skončilo tak jak má.

Ale já bych to ukončila jinak. Jak říkal děda, můj konec by byl jiný.

Rozhodně bych nechala žít draka, protože smrt si nezasloužil. A zabila bych prince pro jeho krutost. Nemůže mít někoho jen pro sebe. Lidé nejsou majetek.