Protože nejsi volná

12

Následující den ráno přijela zase Mar mi uvařit jídlo, děda už zítra přijede a já se na něj na jednu stranu moc těším a na druhou vůbec, ale převažuje strana, která se na něj těší.

Koukám z okna v obýváku a zatoulávám se myšlenkami ke včerejšímu dnu.

"Ta mlha je strašná, že?" zavolá na mě Mar z kuchyně.

Zajdu za ní a na její odpověď ji přikývnu.

"Ano, je hrozně hustá. Buď opatrná až pojedeš domů."

"Neboj, tady je taková mlha normální, jsem už zvyklá."

"Dobře."

Připravujeme jídlo a to konkrétně špagety.

Mňam už se jich nemůžu dočkat.

Mar se v kuchyni pohybuje jako profík a je jen radost na ni koukat, tiše jí závidím s jakou lehkostí dokáže vařit.

Pak se ale obě zastavíme v pohybu a nadskočíme leknutím, protože předmět, který právě narazil do okna by probudila i medvěda ze zimního spánku.

"Fuj, co to bylo?" zeptá se mě vystašeně.

Pomalu jdu do obýváku a na okně uvidím rozpláclého draka.

S úsměvem protočím oči a rukou na něj mávnu ať hned zmizí.

"To nic, to byl jen pták. Narazil do skla," oznamím Mar, která pořád ustrašeně kroutí hlavou.

"Fuj no to jsem se teda lekla. Pitomý pták!" řekne naštvaně s já vyprsknu smíchy.

Po asi hodině odešla a já měla co dělat, abych nedočkavostí nezačala skákat.

Už jsem hrozně chtěla vidět Chesta a každou chvíli jsem koukala z okna jestli ho neuvidím.

Bohužel ta hustá mlha mi to překazila.

Viděla jsem sotva pár metrů daleko.

Vyšla jsem v krátkém tričku na balkón s tím, že hned co ho zavolám tak zalezu zpět do teplíčka.

To jsem si ale jen naivně myslela.

"Jsem na střeše," zavolá jeho uklidňující hlas.

Povzdychnu si, vezmu tu nejteplejší mikinu a vylazu po studeném okapu na střechu.

Když na střechu konečně vylazu, celá udychana se podívám na usměvajícího člověka sedící naproti mně.

"Moc se nesměj."

"Já se ale nesměji," řekne a ušklíbne se.

"Usmíváš se furt, ale to je jedno, ten úsměv k tobě prostě patří."

Stejně jako víme o slunci, že je hvězda a že každý den vyjde a zajde, tak já zase vím, že na Chestovi je přirozená usměvavá tvář, kouzelné oči a uklidňují hlas.

Člověk by se v nich až ztrácel.

Vidíte tam tmu a v ní hvězdy. Je to jako jiný svět, kde je tma veselejší a barevnější než světlo.

Chcete být její součástí, protože máte pocit, že tam patříte a budete tam šťastní.

Taky v ní  vidíte nebezpečí, které vás ale neuvěřitelně přitahuje k sobě a chce vám ukázat pravé dobrodružství.

Ten chaos, ale zároveň klid, který z těch očí září je dech beroucí.

"A  tobě je do tváře vypsaný smutek, a to musíme změnit."