Les zapomnění

V. - Tajemné místo

Běžela temnotou, dokud jí nohy stačily. Konečně zahlédla světlo za zdí, která obklopuje zahradu. Byla to lampa, kde také zahlédla poslední krásu zahrady. Poslední růže proplétající se po zdi. Světlo lampy poukazovalo na cestičku, po níž Kate přijela na toto místo plné falše. Po té cestě se také rozběhla směrem domů. Mozek nestíhal nohy. Nestíhala se ani zamyslet proč od Henryho utíká, proč se rozhodla běžet směrem domů, i když tam na ní čekal kočár, kterým by se mohla dopravit mnohem rychleji. Nohy určovaly směr, přitom myšlenky byly úplně mimo. Kate ani nevnímala, že běží, ani to, že se její šaty zašpinily od bláta. Bylo jí jedno, co by na to řekl ten upír, který jí už od malička saje krev a přezdívá se matkou. Tedy spíš maminkou… Pokud se to tak dá nazvat. Ta si teď určitě sedí v sále, popijí to levné děsně hnusné víno a snaží se podlízat snad každému, co něco znamená. A že takových lidí je tam dost.

V tom zmatku se Kate konečně probrala... na zemi… Vzpamatovala se a začala se rozhlížet, kde je. Byla asi ve třičtvrtině cesty. Začala si uvědomovat, co se vlastně za poslední čtvrt hodinu vlastně událo. Henry už si pravděpodobně připravoval seznam hostů na tu smuteční událost, kde by se Kate cítila spíše jako na pohřbu, než na svatbě. A to, že od něj utekla, ho muselo rozzuřit. Také si začala uvědomovat, že už nějakou dobu běžela a nemohla dýchat. Doslova, do plic se jí nedostával žádný vzduch. Přestala dýchat v ten moment, kdy se rozběhla. Srdce jí bušelo i v uších. Měla pocit, že její plíce se nacházejí stále v zahradě a užívají si ten výhled, zatím co Kate si myslela, že bude každou chvíli zvracet. Všimla si kamenu, díky kterému se povalovala na zemi, když o něj zakopla. Měla odřené lokty a potrhané šaty obalené v lehkém nádechu hnědé barvy zvané bláto. I na obličeji měla malou šmouhu. Konečně vypadala jako jeden z těch chudých vesničanů. Bylo šero, takže sotva viděla na cestu, ale opět si povšimla té vysoké zdi, ohraničující obrovský temný les, které si všimla i cestou k Henrymu.

Je to tam opravdu jako z těch pohádek, které mi vyprávěla Juliette? Proč se všichni bojí tam vkročit, proč nás už odmalička učí, abychom tam nechodili, abychom tam ani koutkem oka nezavadili. Jsou snad ty pohádky skutečné? Nachází se tam snad všechny ty MONSTRA? Jak je mají všichni ve zvyku nazývat? Jaké má ten les asi tajemství? Začala si Kate říkat v hlavě. Chvíli na ten les fascinovaně hleděla a čekala, zda se tam něco pohne. Což vlastně bylo zbytečné, protože přes zeď nešlo absolutně nic vidět. Ale přesto se od toho nemohla odtrhnout. Jako by cítila, že tam patří. Cítila, že jí jemné krásné hlasy volaly, aby šla za nimi. Aby odhalila pravdu tohoto temného místa, který lidé nazývají les zapomnění.

Konečně se probrala z té euforie a vrátila své myšlenky zpět do tohoto světa. Musela vstát a pokračovat v cestě domů, aby tam dorazila dříve, než noc úplně zčerná oblohu. Už teď jí vlastně svítí na cestu jen měsíc, ale stále aspoň trochu rozezná, kterou uličkou se dostat domů.  Naposledy se podívala směrem k lesu a vydala se zase na cestu.