Les zapomnění

X - Nová společnost

Ticho se rozlehlo po celé krajině. Jen lehký vánek nadzvedával vlasy. Přesto Kate měla nepříjemný pocit, že tam není sama. Pomalu se dobelhala k místu, kde slyšela zvuk naposledy. Z toho co viděla, se lekla a upadla na zadek. Bolestivě si povzdychla a pokusila se zvednout. Nahlédla do křoví, aby si prohlédla věc, která jí vyděsila. Nebo to nebyla věc? Na zemi nežel… leželo malé stvoření zelené barvy. Viděla jen tělo, protože hlavu mělo uvězněnou v květináči. Nebýt hlasitého a nervózního dýchání, Kate by si myslela, že je mrtvý. Ležel tam, jak mrtvý brouk. To se mu ale nepovedlo.

Dívka bezhybně stála s vykulenýma očima. „To není možné.“ Řekla si pro sebe. Nemohla uvěřit, že opravdu existují. Klacíkem, kterým se podepírala do stvoření šprtla, ale stále nic. Pomalu si k němu přiklekla a natáhla se na něj. On se ale zvedl a běžel dokud… dokud nenarazil do stromu a neskončil zase na zemi. Kate se na tváři objevil malý úsměv. Začala se k němu přibližovat, dokud nebyla tak blízko, aby jej mohla chytit. Opět se na něj natáhla a uchopila ho. On sebou ale začal cukat.

„Kliiid kliiiid. Já ti neublížím.“ Sundala mu z hlavy květináč a nechala mu ho položený, jako čepici. Poprvé viděla tu tvář. Byl to malý skřet. Měl vytřeštěné hnědé oči a špičaté uši, které podepíraly květináč, aby mu na hlavu nesklouznul. Z úst mu trčely tři špičaté zuby, které ho dělaly děsivého. Děsivý, ale moc není. Velikostí byl Kate asi jen do pasu. „Vidíš? To je lepší.“  Položila ho na zem. Chvíli jí jen mlčky sledoval a potom utekl.

Kate chvíli sledovala směr, kterým to malé roztomilé stvoření běželo. Když už ho neviděla, vydala se zase na cestu. Snažila se najít něco, co by mohla sníst. Kolem byly jen stromy a keře, ale na zemi objevila pěšinku. Jako kdyby po ní někdo chodil. Pěšinkou pokračovala v cestě. I když byla sama, měla pocit, že sama nebyla. Jako by jí někdo sledoval. Otáčela se po krajině, kde si všimla, že jí ten zelený mužíček sleduje. Dělala, že o něm neví a o kousek dál se posadila do měkkého mechu vyčerpaná a hladová. Její břicho se opět ozvalo. Bylo to jako bouřky. Dokonce ozvěna se probudila a zvláštní zvuky hladu prozrazovala lesu.

Nějakou chvíli tam odpočívala, než se z keře naproti skřet vynořil. V ruce měl kůru, na které bylo položeno několik červů. Opatrně to k dívce dostrkal a schoval se zpátky do křoví.       
Kate zmateně jen střídala pohledy z kůry plné červů a křoví.
On znovu vylezl až ke kůře a naznačoval, že to má sníst. Potom se rychle schoval a sledoval, jestli Kate dělá, co jí naznačil.

Kate vzala jednoho červa a s úšklebkem si ho dala do pusy. Potom se šklebila ještě víc a vyplivla si ho do dlaně. Možná by jí to i chutnalo, kdyby nevěděla, jak to vypadá, ale když celý život vyrůstala ve vyšší vrstvě, věci co vypadaly jako to, co jí ten skrček naservíroval, byly odpad, který vyhazovali. Vyhodili by dokonce i toho, kdo by to naservíroval.

Křoví zašustělo a on zmizel. Ani ne o pět minut později se vrátil s brouky, které jí podstrčil a zmizel v křoví, kde jí sledoval.

Ona jen vybíravě zakroutila hlavou se znechucení v očích a kůru s brouky odstrčila. Skřet byl zmatený a nechápal, proč odmítá. Za chvíli se zjevil s dalším pokrmem. Byly to nějaké červené bobule. Udýchaný to k ní položil a zmizel v křoví. K tomu se Kate natáhla a tentokrát neodmítla. Pár bobulí si vložila do úst. Chuť jí velmi překvapila. Úsměvem skřetovi ukázala, že jí chutná a skoro všechny je spořádala. Zbylo jen posledních pět, které se rozhodla obětovat a nabídla mu. On ale vycouval, tak že ani za listy z křoví nešel vidět.

„Jmenuju se Kate.“ Snažila se s ním přátelsky domluvit, ať ví, že mu nechce ublížit. Nikdo se neozval. Nějakou dobu tam seděla sama, než se rozhodla jít spát, protože už skoro nešlo vidět a Kate si potřebovala oddechnout. Usínala ale s dobrým pocitem, když věděla, že malý skřet jí stále zpovzdálí sledoval.
______________________________________
 
Ráno jí probudily kapky rosy padající na obličej. Otevřela oči a viděla krásu probouzejícího lesa. Ptáčci hvízdali a včelky začaly opylovat rozkvetlé květiny. Hrálo to barvami. Její pozornost odvedlo něco, co se vedle ní pohnulo. Na zemi vedle ní ležel skřetík přikrytý kouskem hábitu, který měla na sobě. Posadila se tak, aby jej neodkryla a přisunula k sobě tašku, kterou si vzala z domu. Vytáhla si deníček od pana Jeroma a jak jí radil, začala si do něj psát.

27. 4. Po náročném dni jsem si docela odpočinula. Začínám objevovat krásu lesa. Ze začátku vypadal nebezpečně, ale čím dál jsem od domova, tím je les krásnější. Podle toho, co nám vyprávěla Colinova matka, jsem myslela, že je to vymyšlené. Včera jsem však potkala lesního skřeta. Nebylo to vymyšleno, lidé opravdu vyhnaly všechny bytosti. Zajímalo by mě proč.

Deník zavřela a schovala do zpět do tašky, když si všimla, že se skřet probouzí. Přisunula mu kůru naplněnou včerejšími červy, aby se mohl najíst. To samozřejmě nemohl odmítnout a hned se do toho pustil. Dokonce jí i nabízel, ale Kate pokaždé odmítla. Něco takového si do pusy už nedá.

Nebyla si jistá, jak byl starý, ale usoudila, že je to ještě dítě. Jedl, aniž by to vnímal místo toho vnímal kytičky. Všimla si, že je jimi doslova uchvácen. Proto jednu utrhla s tím, že mu jí dá. Ale když se k němu přibližovala, on začal couvat. Udržoval si odstup. Bál se že mu ublíží. Kate se ale nedala a zkusila to znovu. Velmi pomalu, aby ho nevyplašila. Kytku mu zastrčila do dírky v květináči. „Krásné.“ Hrdě se usmála a byla spokojená se svým výtvorem.

Skřet se zvedl a šel se podívat na svůj odraz ve vodě. Potom se otočil na Kate s dětským úsměvem. Kdyby nebyl zelený, už by se červenal. „R…Rolf.“ Vykoktal ze sebe.

„Co?“ Byla překvapená, že mluví.

On ukázal na ni „Ty Cat.“ Pak ukázal na sebe „Já Rolf.“

„Ne. Já jsem Kate ne Cat.“ Snažila se mu to vysvětlit, aby to pochopil. Ukázala na něj. „Ty Rolf.“ A pak na sebe. „Já Kate.“

„Kate.“ Zopakoval.

„Jo správně. Jsi šikovný.“

„Šikovný.“ Řekl s velkým úsměvem na tváři. Radostí zářil jak sluníčko. Od té chvíle začal věřit, že mu Kate neublíží.