Les zapomnění

VIII. - Strašidelný les

„Tak jsem na to zbyla sama“ Tato myšlenka prolétla v hlavě od Kate. „To zvládnu.“ Řekla nahlas, ale nikdo jí nemohl slyšet, protože stála úplně sama před jediným vchodem do lesa. Zbytek tohoto lesa byl ohraničen zdí proplétanou ostnatými dráty a za zdí se nacházela rozdrážděná řeka čekající, až s sebou někoho stáhne kdo ví kam. Vypadá to, jako by tam nikdo neměl chodit. Přesto tady byl vyšlapaný chodníček vedoucí přímo do díry ve zdi. Kate se zhluboka nadechla a snažila se tou malou dírou protlačit. Takový problém to úplně nebyl, protože je Kate malá a docela vychrtlá. Přes řeku bylo položeno prkno, které vedlo do lesa. Nebyla to úplně příjemná cesta. Už prvním krokem se prkno začalo třást. Kapky vody jí šlehaly do kotníků. V jednu chvíli už Kate stála jen na jedné noze a balancovala. Naštěstí to ustála a nohu položila zpět na desku. Opravdu pomalu a opatrně úspěšně prošla. Vyklepaná dívka vydýchávala první překážku a to netušila co jí ještě čeká.
 
Všude bylo najednou šero, přesto že Slunce před chvílí vyšlo. Zvedl se vítr a listí se zasekávalo dívce ve vlasech . Na rukách se objevila husí kůže, ale nebyla si jistá jestli ze zimy, nebo strachu. Nízké stromy vypadaly jako siluety příšer. Kate se rozběhla v před, ale větve se jí zařezávaly do ruk a páraly poslední zbytky krásy bílých šatů ve kterých nemohla ani dýchat. Bylo to velmi děsivé. Jako by se větve kolem ruk omotávaly a nechtěly jí pustit dál, ale přesto se z toho dalo dostat. Už šlo vidět světlo na konci. Kate s nadějí zrychlila, aby se z této části lesa co nejdříve dostala. To se ale nepovedlo. Světlo začalo mizet před očima a větve se stále omotávaly. Už nešlo jít dopředu, ani dozadu. Uvízla v pasti a velkým vyčerpáním usnula s myšlenkami, že to je její konec.

Otevírala oči. Ale dlouho to nevydržela. Světlo bylo moc ostré. „Počkat světlo?“ Přehrávala si ve svých myšlenkách. Viděla rozmazaně, ale někdo tam byl. Odcházel. Kam? Kdo to byl? Konečně otevřela oči pořádně, ale osoba zmizela. Bylo tu něco jinak. No jasně. Mohla zhluboka dýchat. Vedle ní ležely roztrhané šaty. Jen tak si pro sebe uchychtla. Byla pyšná na to co vše se těm šatům stalo. „Matka by byla nadšená.“ Na sobě měla jen přehozenou deku s vystřiženou dírou na hlavu. Takový hábit, jak by řekla Charlotte... Pohledem se zaměřila na ruce. Byly obaleny velkým listím. I když měla několik hlubokých šrámů, skoro to nebolelo.
„Křup“
Vystrašilo Kate prasknutí větvičky.
„Je tu někdo?“ Zeptala se a chtěla se zvednout, ale na to neměla dostatek síly.
Všechno utichlo... Najednou se praskající kroky rychle přibližovaly k ní.
„Kdo to je?“ Řekla rozklepaným hlasem. Slyšela dech, ale nepatřil jí. Kate se otočila za zvukem cizího dechu.