Les zapomnění

VII. - Nepůjdeš tam sama, že ne?

Po nějaké době uviděla světla. Baráčky ve kterých se svítí. Už se blížila k vesnici. Šaty měla od země ošoupané a ruce měli zkrvavělou barvu. Byl to pro Kate těžký den a byla úplně vyčerpaná. Začala zpomalovat tempo, když probíhala posledními baráčky ve vesnici a blížila se k malému dřevěnému domu u lesa. Když tam konečně dorazila, kousek od ní viděla mužskou siluetu. Na tváři se jí objevil úsměv. Jako by se jí vrátil život do obličeje. Už ho neměla bledý jako její matka a nohy se jí přestaly podlamovat. Zase nabrala tempo a rozběhla se k mužskému obrysu. Už byla tak blízko, že mu skočila na záda.

„A mám tě.“ Vykřikla s velkým úsměvem od ucha k uchu a spolu se rychle začaly přibližovat k zemi, dokud na ní bolestivě nepřistály. „Tys to nečekal?“

„Podváděla si…“ Řekl modrooký kluk s oříškově hnědými vlasy. Měl velké ústa, což je dělalo při úsměvu ještě větší a jeho dolíčky zdokonalovaly jeho úsměv. Z práce na jejich pozemku má vypracované tělo. Vedle Kate vypadá jako její osobní ochranka, čemuž dopomáhá to, že je o hlavu vyšší.

Zvedl se ze země a nabídl Kate ruku. Když ho uchopila, tak jí pustil a Kate zase dopadla na zem.

„Coline!“ Zařvala jeho jméno.

„Copak? Tys to nečekala?“ Šibalsky se usmál. A nabídl jí ruku znovu.

Kate jen protočila oči v sloup a zvedla se sama. „Ty by si mě určitě zase pustil.“

„Možná jo… Tak co, už mi řekneš, co se stalo?“

„Co? Jak víš, že se něco stalo?“ Zeptala se udiveně.

„No normálně ke mně nechodíš o půl jedné ráno v upnutých roztrhaných šatech, které by sis na sebe dobrovolně neoblékla... Takže povídej.“

Kate se otočila směrem k baráčku a namířila si to k lavičce, která stála vedle dveří. Posadila se na ni. Zhluboka se nadechla a po líčku jí stekla jedna slza. Colin zpozornil a šel se posadit vedle ní.

„Tolik si toho nenaběhal za celý život, co já jsem dneska uběhla.“ Snažila se úsměvem zamaskovat slzy. A změnit téma.

Colin pochopil, že o tom nechce mluvit. „Dobře řekneš mi to někdy jindy.“ Utřel jí slzu z levého líčka a nechal jí položit si hlavu na jeho rameno.

Kate byla strašně unavená. Zavřela oči a hned usnula.

-----------------------------------------------------------

Ráno se probudila ležící na lavičce. Colin tam nebyl. Kate se rozespale rozhlížela po krajině a potom si sedla. Všimla si, že jí někdo musel přikrýt dekou.

„Konečně, už jsem se lekl, že se nevzbudíš Růženko.“ Zazněl přicházející hlas od Colina.

„To by se ti líbilo se mě takhle zbavit co?“

„To jo.“ A usmál se. „Tak co už mi řekneš, proč si za mnou v noci přišla?“

„Měla jsem špatný den...“

„A už máš dobrý den? “

Ze smutného obličeje, který se jen snažil na včerejší den zapomenout a zadržet slzy Kate udělala falešný, ale velmi přesvědčivý úsměv. Podívala se Colinovi do očí. „Vzpomínáš, jak jsme byly malý a vždycky jsme chtěli utéct do lesa?“

„Jak nás moje mamka kontrolovala, jestli se pořád nacházíme na našem pozemku a vyprávěla nám ty příběhy o monstrech co se tam nacházejí, aby jsme tam nešli?“ Odsunul kousek deky a přisedl si k ní na lavičku. „Jak bych mohl zapomenout... “

„Utečeme teď?“ Udělala její roztomilý úsměv.

„Ses asi klepla do hlavy po cestě sem že?“ Řekl s humorem.

„Coline já to myslím vážně. To ty si býval ten, co mě tam nutil jít.“

Jeho obličej zvážnil. „Co? Ty to opravdu myslíš vážně? To jsme ale byli malí… Já teď odejít nemůžu. A už vůbec ne do toho lesa. Přece znáš ty povídky… Všechno okolo toho zapomínání, a že tam straší.“

„A proto nás to tam tolik lákalo ne? No tak, vždyť tě tu nic nedrží.“

„Ale ano. Máma je nemocná a někdo se musí postarat o mojí sestru.“

„Já mám Mindy ráda… Můžeme jí vzít sebou.“

„To stačilo Kate! Už nejsme děti. Já tu musím zůstat se svojí rodinou a ty bys měla taky.“ Zvýšil hlas. Jako by to už nebyl ten usměvavý kluk, co by udělal vše pro dobrodružství, proto ho Kate taky měla tolik ráda. „Měla bys přestat myslet jen na sebe.“ Dodal.

„Jo... nejsi první kdo mi to říká.“ Řekla zklamaně. Byl jediný, komu mohla věřit. Brala ho jako svojí rodinu. Ale už to asi není jako bývalo. Změnil se. Najednou měl co ztratit. Byl za někoho zodpovědný. Což se o Kate říct nedalo.

Jejich rozhovor přerušilo vrzání otevírajících dveří, ze kterých se vynořila Mindy. Malá hnědovlasá holčička.

„Kate!“ Vykřikla a běžela k ní. Sedla jí na klín a obejmula jí.

„Ahoj princezno.“ A objetí jí oplatila. „Ty si ale vyrostla. Asi jsem tě dlouho neviděla.“ Když to dořekla, podívala se na Colina. Z jeho pohledu vyčetla, že s ní nikam nepůjde.

Kate jen chápavě přikývla a zvedla se k odchodu. „Tak já půjdu.“

Colin jí chytil za rameno a otočil jí směrem k němu. „ Nepůjdeš do toho lesa sama, že ne?“

„Ne. Máš pravdu. Byl to hloupý nápad. Asi jsem se opravdu někde praštila do hlavy.“ Pokusila se usmát.  A ještě jednou obejmula Mindy. „Díky že jsem měla kde přespat.“ Řekla Colinovi, obejmula i jeho a šla. Po cestě se ještě otočila a zamávala jim, což jí oba oplatili.